Výzva: Zkuste každý den někoho pochválit

Když jsem se včera večer vracela z jógy, usmál se na mě na ulici jeden z našich romských spoluobčanů a řekl mi, že jsem moc hezká. Nic víc. Jen mi složil kompliment a pokračoval dál.

A co vám budu povídat, vzhledem k tomu, že jsem v ten moment měla vlasy stažené do ledabylého drdolu, na nohou fialové sportovní legíny v kombinaci s koženými biker boots a zbytek těla jsem měla zahalený ve velkém chlupatém kožichu (outfit hodný titulky Vogue, opravdu…), dost mě jeho slova zaskočila.

Co mě ale překvapilo ještě víc, byl fakt, jak mě tyhle komplimenty od naprosto cizích lidí vždycky vyvedou z míry. Když jsem třeba vysedávala v kavárničce v Portu, přišla za mnou jedna Australanka s tím, že tak krásnou dívku dlouho neviděla. A to byl teprve šok. Nejen proto, že jsem jí samozřejmě vůbec nevěřila, ale ze všeho nejvíc mě fascinoval fakt, že za mnou vůbec přišla. Že se rozhodla obětovat pár vteřin svého života, aby mi udělala radost.

A nestalo se mi to v zahraničí poprvé. V Paříži jsem dokonce dostávala komplimenty od sebevědomých Francouzů každý den (někdy i s pozvánkou na rande, ale to sem úplně nepatří…). Zkrátka a dobře, mám pocit, že kdykoliv vyjedu za hranice té naší země, lidé jsou ve sdílení svých emocí mnohem otevřenější. Nešetří komplimenty a když se jim něco nebo někdo líbí, řeknou to.

Jak často zmiňuje Jan Kraus, my Češi to máme ale nastavené trochu jinak. Pokud se někomu daří, zpravidla taktně mlčíme. Ozveme se vždy až v případě, kdy se nám něco nelíbí.

Nechci tady házet všechny do jednoho pytle, ale zkuste se nad tím zamyslet. Kolikrát jste si pomysleli, že to té slečně v tramvaji opravdu sluší? Že má nádherný klobouk? Že jste spokojení s tím, jak rychle vám dorazilo jídlo, které jste si objednali přes aplikaci v iPhonu, nebo že článek, který jste si právě přečetli, opravdu stál za to? A kolikrát jste to lidem, kterých se to týká, doopravdy řekli?

Ať už chceme, nebo ne, něco, co je zakořeněno kdesi hluboko v nás, úspěšně bojuje proti tomu, abychom sdíleli své pozitivní emoce. Zapomněli jsme chválit. Rozdávat komplimenty. Projevovat radost. 

Když to vezmu hodně zeširoka, už ani ty srdíčka na Instagramu pomalu nedáváme. Stali se z nás jen pasivní konzumenti obsahu. Krásné fotky, nápadité outfity a zajímavé články bereme jako samozřejmost. Neztrácíme čas psaním pozitivně laděných komentářů. Když ale s něčím nesouhlasíme, to je rázem jiná. Na negativní reakce si najdeme čas vždycky. 

A všechno, co vám tu píšu, platí i o mě samé. Kdyby mně tohle téma neleželo v hlavě už nějaký ten pátek, mlčím pořád. Nevím přesně, co má tuhle nemoc na svědomí, ale žádné logické opodstatnění to rozhodně nemá.

Když jsem totiž začala skládat upřímné komplimenty lidem kolem sebe, když jsem se přestala bát vyjádřit nadšení nebo pochválit dobře odvedenou práci, jediná emoce, která se mi vrátila, byla radost.

A víte, co je na tomhle receptu na štěstí nejlepší? Nestojí vás vůbec nic. Stačí pár milých a upřímných slov a můžete někomu zlepšit den. Tak proč máme pořád neustálou potřebu nechávat si je pro sebe? Proč se neozveme i tehdy, kdy se nám něco líbí?

Vždyť komplimenty a milá slova nemají žádné omezené množství. Nemůžeme je nikdy vyčerpat. Nemusíme jimi šetřit, aby nám některá zbyla i na konec života.

Tak pro vás mám na závěr tohoto článku takovou malou výzvu. Zkuste každý den někoho pochválit. Ze začátku to může být nezvyk, ale uvidíte, že za pár dní už to budete dělat automaticky. A ta jiskra, kterou spatříte v očích lidí, kterým pochvala nebo kompliment patří, vás bude motivovat víc a víc. Věřte mi.

Jaký názor máte na tohle téma vy? Projevujete své pozitivní emoce? Dáváte komplimenty i lidem, které vůbec neznáte?

Veronika ♥

6 Comments

  1. 4.11.2018 / 23:32

    Taky mi chválení dělá radost 🙂 A nedávno když jsem šla s kočárkem, v celku neupravená, mi taky jen tak kolem jdoucí chlap řekl “to je ale krásná usměvavá maminka”, no, měla jsem z toho pak radost celý den. Z toho, že má někdo odvahu to říct úplně cizímu člověku!

    BLOG Život s kojencem

  2. Betty
    5.11.2018 / 18:29

    Super a opět pravdivý článek…Já pracuju v kavárně a i když je to řetězec (Costa Coffee) beru tu práci jako příjemnou práci s kávou, nestydím se zákaznícím pochválit kabelku, oblečení nebo vlasy a vždy to vykouzlí úsměv na tváři (občas i trochu rozpaky, je pravda že u nás nejsme zvyklí na pochvaly od cizích lidi)…stejně tak mi nedělá problém upozornit zákazníci na rtenku na zubech, možná to někomu přijde trapné ale já bych byla osobně ráda kdyby mi to někdo řekl

    • 5.11.2018 / 20:30

      Betty, s tou rtěnkou tě naprosto chápu, taky to lidem říkám a sama jsem ráda, když mě někdo upozorní, ale ne vždy se to setká s úspěchem:D

  3. Najulline
    10.11.2018 / 20:04

    Chválím kdykoliv můžu a o to víc mě těší, jak to vždy druhé straně udělá radost. Pochválila sem slečně za kasou v supermarketu hezké náušnice, jiné zase to, že jí to moc sluší (protože byla zrovna moc hezky nalíčená). Dokonce sem se cizí slečny v metru zeptala odkud má svetr, co má na sobě, že je moc hezký. Byl ze Španělska, což mi moc nepomůže, ale slečnu to tehdy podle všeho moc potěšilo 🙂 Právě proto, že mě štve jak jsou všichni kolem pořád strašně negativní se já snažím být víc pozitivní – chválit, děkovat za drobnosti, usmívat se na cizí lidi i prodavačky v obchodě. A víš co? On je ten svět pak fakt o trochu lepší 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?