Všichni jsme jen lidé

Psalo se jedno pondělní ráno, ulicemi vál chladný prosincový vítr a já jsem i přes tu všudypřítomnou ranní mlhu odcházela z domu s úsměvem na tváři. Moje kroky totiž nemířily nikam jinam než do mé oblíbené kavárničky Café Jen, kde jsem se měla setkat s přáteli. Od té doby, co jsme totiž naše životy oštítkovali cedulkami vysokoškolské, se takováto společná rána stala takřka vzázností.

A právě tady, hned vedle poblikávajícího vánočního stromečku, se mi v hlavě zrodila myšlenka, o kterou se s vámi dnes chci podělit. Když jsme nad šálky kávy diskutovali o všem možném i nemožném, kamarádka najednou přišla s (podle ní) nepřípustným doznáním.

Po sáhodlouhé diskuzi o nedostatku času, zbytečném stresu a nicnestíhání, se nám přiznala, že prvně v životě bude oficiálně podvádět. Termín její závěrečné eseje z psychologie se už kvapem blíží, a tak odevzdá práci, kterou sama nepsala. Jelikož je, stejně jako já, v prváku, vše by mělo projít hladce. Ale ten pocit, který ji prý sžírá při každém pomyšlení na tento čin, je snad všechno jen ne příjemný.

Když jsem tak poslouchala ta slova plná viny, došlo mi, že na tom vlastně není nic špatného. A neberte mě teď prosím jako flákače či šejdíře. Rozhodně nejsem zastáncem lenosti, lží nebo podvodů. Ale když jsem poslouchala kolik toho stíhá, jak každý druhý víkend pracuje v kavárně, k tomu pomáhá s výzkumem svému profesorovi, píše několik dalších závěrečných prací, učí se na testy a k tomu nacvičuje vánoční Rybovku, došlo mi, že nemůžeme zvládnout vše. A co víc, že je to naprosto v pořádku.

Doteď mi v hlavě zní rada jedné z mých kamarádek, kterou mě vyzbrojila do začátku vysoké školy. „Hlavně nebuď Mirek Dušín“, řekla mi tehdy. (Pro ty z vás, kdo jste nečetli Rychlé šípy, Mirek Dušín je jakési ztělesnění všeho, co je považováno za správné. Ctí přátelství, pravdu, pomáhá druhým a je jim dokonalým vzorem.)

Nechtěla tím však říct, abych se proměnila v egocentrického sobce. Jen chtěla poukázat na to, že si můžu občas dovolit nebýt dokonale připravená, pokud mohu spoléhat na pomoc spolužáků. Že není na škodu vyměnit několik probdělých nocí za jeden tahák. Že si můžu dovolit čas od času nebýt perfektní. A co je hlavní – že na tom není vůbec nic špatného.

A tak, jak jsme tak s přáteli seděli a vášnivě probírali všechna pro a proti, jsem si znovu uvědomila, že všichni jsme jen lidé. A nemůžeme stíhat všechno. Nemáme superschopnosti, nedokážeme zastavit čas. Místo toho, abychom život žili, jím sprintujeme o sto šest. Ženeme se za cíli, které ani nedokážeme pojmenovat.

Já sama na tom nejsem jinak. Heslo čím víc toho máš, tím víc toho stíháš, řídí můj život už nějaký ten rok a lenost jsem nadobro vyškrtla ze svého slovníku. Jsem člověk, který potřebuje rozmanitost, akci. Nedokážu jen tak být a nic nedělat. Ale i tak se posouvám stále dál. Už jsem se naučila odmítat (o tom, jak se učím říkat ne, jsem vám sepsala zde) a co je hlavní – určovat si priority.

A mezi priority neřadím jen blog, školu nebo cvičení. Patří tam i čas strávený s přáteli, rodinou, pomalá snídaně, francouzština nebo kvalitní spánek. Stokrát radši zajdu na kafe s blízkou kamarádkou, než abych navštívila pět blogerských akcí za týden. Místo páteční party raději zakončím náročný den na józe. A to jen z toho důvodu, že jsem si konečně uvědomila, že stíhat všechno prostě není v mých silách. 

A vás teď prosím o to samé. Najděte si čas na sebe. Určete si, co je pro vás důležité. Nezapomínejte na všechny ty malé radosti a přestaňte se pořád někam hnát. A věřte, že ten život bez stresu za cenu několika odmítnutí opravdu stojí.

Mějte se nádherně,

Veronika ♥