Všichni hrajeme divadlo

Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jaké role ve svém životě hrajete? Kolik jich vystřídáte za rok? Za měsíc? Za den?

K sepsání tohoto článku mě inspirovala kniha Jedenáct minut od Paula Coelha, kterou právě dočítám. Kromě celkem jednoduchého děje, který popisuje životní etapu jedné brazilské prostitutky, je tahle kniha plná myšlenek, o kterých jsem si doteď netroufala přemýšlet. Myšelnek, které nejsou v našem světě přijatelné. Společensky, aby bylo jasno.

Vypráví o tom, proč se mladá dívka rozhodne jít cestou, před kterou nás všichni varují. Co se jí honí hlavou, jak vnímá lásku, život, muže. A i když jsou některé části možná trochu za hranou, řadím ji k jedněm z nejlepších knih, co jsem od Coelha četla.

Dnes tu ale nechci mluvit o knize, nýbrž o tom, jak hlavní hrdinka vnímá sebe sama. Každý večer se totiž na základě toho, jaký klient ji zrovna pozve na koktejl, rozhodne, jakou roli bude tu noc hrát. Zda bude Chápající matka, Nevinná holčička, nebo Osudová žena;

„Mám v sobě tři různé osoby a záleží na tom, za kterou mluvím. Nevinnou holčičku, která se dívá na muže s obdivem a předstírá, že na ni jejich příběhy o moci a slávě udělaly velký dojem. Osudovou ženu, jež okamžitě ovládne ty, co se cítí nejistí, stane se paní situace a oni se uvolní, protože si s ničím nemusí dělat starosti.
A nakonec Chápající matku, co pečuje o ty, kdo potřebují vyslechnout a hledají radu. Vzbuzuje dojem, že chápe jejich starosti, i když jí jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kterou z těch tří chcete poznat?“

A právě tyhle řádky mě inspirovaly k myšlence, kterou vám chci dnes předat. Všichni hrajeme divadlo. Nosíme masky. Střídáme role. Občas jsme středem pozornosti, jindy stojíme v koutě. Naši osobnost přizpůsobujeme těm, v jejichž společnosti právě trávíme čas.

Uznávám, možná je to až moc filozofické téma, ale podle mého názoru neexistuje jen jedna Veru. Nedokážu sebe sama definovat pár větami. Občas jsem relativně sebevědomá blogerka, jindy dcera toužící po špetce uznání. Někdy mám život pevně ve svých rukou a podruhé bych nejradši utekla někam hluboko do lesa.

V mém těle žije hned několik osob, které pravidelně střídám. A baví mě to. Baví mě užívat si městský život plný kafíček, módy a sociálních sítí. A zároveň miluju chvíle, kdy na sebe hodím to nejošuntělejší oblečení, které mám, a odjedu do toho našeho lesního království, kde nejsem nikým jiným než obyčejnou blonďatou holkou, co si hřeje ruce o plápolající oheň a pije (fakt špatný) instantní kafe.

Na pracovních schůzkách se snažím vypadat jako profesionálka, která přesně ví, co dělá, a o pár hodin později s přáteli na lopatách sjíždíme zasněžený kopec a a vyprávíme si (někdy až moc) kruté vtipy, které by instagramová Veru nikdy nemohla pustit ven. Při všemožných projektech jsem většinou já ta, kdo vede týmy, a když mluvím se svým otcem, připadám si jako ta nejneschopnější bytost, co se kdy narodila.

A pořád jsem to já. Jedno tělo, několik tváří.

Všechny tyhle role mají ale jedno společné – moje hodnoty. Moje přesvědčení. Nikdy bych nebyla někým, s kým bych se v reálném životě nechtěla stýkat. Ať už se ocitnu v jakékoliv situaci, s jakýmikoliv lidmi. Žádná z rolí, pro kterou se daný den rozhodnu, mi nesmí být cizí. Nesmím ji brát jen jako masku, která může omluvit moje chování.

Hrát role je totiž jedna věc, ale nesmíme zapomínat, že život není představení, které před desátou skončí. A veškerou zodpovědnost za scénář neseme jen my sami.

Veronika ♥

A jaké role hrajete v životě vy?

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

9 Comments

  1. Kamila
    16.1.2019 / 12:31

    Tak tenhle článek je opravdu úžasný! Já jsem hrozně dlouho chtěla patřit jen do jedné škatulky, říkala jsem si, že nemůžu být vážná osoba a pak na chatě válet sudy ze svahu. Ale ono to, překvapivě, jde skloubit. Často se mládeži říká: „Už jsi skoro dospělý, tak se podle toho chovej.“ Jenže když se podívám na české dospělé, vidím samé nešťastné lidi, co chodí do práce, která je nebaví, pořád hledají důvody, proč něco nejde a hlavně jsou hodně konzumní. I když, tohle zase chápu, oni zažili období nedostatku, narozdíl ode mě, ale i tak doufám, že brzy zjistí, že věci nepřináší štěstí. Proto mi to přirovnávání k dospělým přijde zvrácený. Ale i tak je skvělá doba, že si můžeme dělat v podstatě cokoliv chceme. Tyhle články mají úplně jinou úroveň, než nějaké kliky nebo fashion inspiration, promiň 😀

    • 17.1.2019 / 11:29

      Kamčo, snažím se témata článků střídat a každému vyhovuje něco jiného, tak proto tu jsou občas kliky (které jsou dost oblíbené), občas cestování, jindy tyhle moje úvahy a vůbec si to neberu osobně:) Jsem moc ráda, že se článek líbí:)

  2. 16.1.2019 / 22:27

    Myslím, že zásadní roli hraje i to, s kým zrovna jsi. Mám kamarády, kteří mi říkají: „Ty jsi moc zodpovědná, měla by ses naučit na věci víc kašlat.“ A pak mám kamarády, kterým kdybych řekla, že mě někdo má za zodpovědnou, spolehlivou a zorganizovanou osobu, začali by se upřímně smát. Člověk si zvykne, že s určitými lidmi je to a s jinými tamto – a pak se z těchhle škatulek špatně utíká.
    S přítelem máme společné přátele, se kterými je nám obrovsky dobře. Pořád jsem se snažila zachytit, čím přesně to je, až to za mě shrnul jeden kamarád: „S těmahle lidma můžeš být, co jseš. Ne co jseš obecně, ale co jseš v tu chvíli.“ Je to obrovsky osvobozující, mít lidi, se kterými můžu odhodit jakékoliv role a být to, co v tu chvíli cítím.
    Pěkný článek, zase jsem k tobě ráda zabloudila. 🙂

    • 17.1.2019 / 11:30

      Baru, já si myslím, že být sám sebou můžeš být ve více rolích, proto píšu o mých hodnotách, které musí vždy zůstat stejné:) Ty definují mě samotnou. Ale hraní rolí se v životě nelze vyhnout – jednou jsme dcery, jindy matky, kamarádky, zaměstnanci, studenti… 🙂

  3. 17.1.2019 / 15:13

    Na tohle téma jsem se taky nedávno rozepsala, a došla jsem k závěru, že je vlastně dobře mít v sobě víc svých „já“ – člověk si alespoň dokáže odpočinout od jedné zajeté role a vystřídat ji nějakou jinou, stále je to ale on sám… 🙂

  4. 19.1.2019 / 12:25

    Skvelej clanek! Ja jsem zrovna tenhle tyden resila totez, kdyz mi kolegyne rekla, ze ji vzdycky prekvapim, kdyz objevi moji dalsi tvar. A je to fakt, mame spoustu tvari a kolikrat ani sama nevim, ktera je ta moje hlavni. Ale tak to asi ma byt… Libi se mi myslenka tady Jitky – ze si aspon vzdycky od tech zbylejch odpocineme… to je fakt, s jednou Adri bych asi celej zivot nevydrzela 😀

  5. 22.1.2019 / 10:50

    Opravdu skvělý článek Veru, úplně se v tom vidím a mám moc ráda tohle filozofování.
    Je to pravda a člověk by lhal, kdyby říkal, že má pouze jednu jedinou tvář nebo jeden styl chování a vystupování. Já bych to upřímně asi ani nezvládla být stále jedním člověkem. Vždy se mi líbilo, jak někdo měl utvořený jeden stálý styl (například v oblékání) a já to nikdy nedokázala ukočírovat. Dnes jsem to pochopila, je mi to pohodlné a myslím si, že je zcela normální, když měním styly každý den, cítím se komfortně jak v eleganci, tak ve sportovním, když jedu na dovolenou a dle toho se taky i tak chovám. Někdy je potřeba si odpočinout, shodit makeup, vzít si pohodlné oblečení a být zase na chvíli “dítětem“ jak se říká a dělat zkrátka, co uznáme za vhodné. 🙂 A naopak, v práci je dresscode daný a musí být člověk schopný, uvědomělý a formální. To mě na tom všem baví, můžu střídat více pozic a rolí, jinak bych se zbláznila být pořád na stejném místě 🙂

    • 22.1.2019 / 14:19

      Moc děkuju, Nikky. Mně to střídání rolí dává vlastně i pocit svobody, a tok jak v životě, tak v oblékání, jak píšeš:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?