Přejít k navigační liště

Únavný boj s vnitřním kritikem

Únavný boj s vnitřním kritikem

Nevěřila bych, že se mi to někdy stane, ale už několik dlouhých týdnů stojím na rozcestí a nevím, kudy se vydat dál. Bojuju, prohrávám, vzdávám se.

Už celých pět let se vám tu snažím ukazovat, že nic není zadarmo a že pro to, abychom žili život, jaký si přejeme, musíme nejdřív vstát z gauče a začít něco dělat. Jenže se mi tahle snaha začíná vymykat kontrole. Každý den svádím boj se svým vnitřním kritikem a neustále prohrávám. Chci pro vás tvořit ten nejlepší obsah, jaký jen dovedu, ale laťka, kterou jsem si nastavila, je příliš vysoká. Chci uběhnout maraton, když jsem celý rok běhala tak maximálně na tramvaj.

Abyste mě správně chápali, jistá míra sebekritiky je důležitá. Nutí nás dělat věci, které nám nejsou na první pohled příjemné. Díky tomu, že nikdy nejsme na sto procent spokojení, se posouváme dál. Učíme se, zlepšujeme naše schopnosti, vzhled, fyzičku. Když nás ale tenhle vnitřní kritik začne šikanovat a bránit nám růst, je to problém.

A i když mi moje houževnatost nedovolí nad spoustou věcí jen tak mávnout rukou a nechat je být, ten kousek zdravého rozumu, který ještě mám, volá na poplach. Tak moc se ženu za vlastní vizí dokonalosti, že ve výsledku jen stojím na místě. 

Ale takový život já žít nechci. Nechci prožívat úzkosti, že moje práce není dost kvalitní. Že nejsem dost dobrá. Musím se naučit, že cesta je cíl. Že nic nebude hned perfektní. Že musím dělat chyby, abych se posunula dál.

A tak jsem se rozhodla, že zahodím stud a hrůzu z toho, jak vypadám na videu, a konečně vám začnu točit mluvená Stories. Že musím překonat tu nesmyslnou bariéru, kterou jsem si vytvořila, a pokračovat v tom, co miluju za všeho nejvíc – komunikaci s vámi.

I když se vám to možná zdá jako maličkost, pro mě to byl velký krok. Krok mimo mojí komfortní zónu. Terapie, kterou jsem začala boj s tím nesmyslně přísným soudcem, kterého mám v hlavě. Soudcem, který mi pořád podsouvá myšlenky, že nikdy nebudu dost dobrá, dost hezká, dost schopná.

Nevím, jestli se mi někdy podaří tenhle boj vyhrát, ale upřímně doufám, že ano. A pokud je mezi vámi někdo, koho vysávají podobné myšlenky, myslete prosím na to, že tím největším kritikem jsme my sami. Že ten nepříjemný hlas není odrazem reality, ale zažitým vzorcem, který jsme si v minulosti vytvořili.

Řekli byste svojí kamarádce to, co říkáte sobě, když se ráno vidíte v zrcadle? Nadávali byste kolegovi za nedokonale odvedenou práci, pro kterou ale udělal vše, co bylo v jeho silách? Jak říká čtvrtá dohoda, vždy bychom měli dělat vše tak, jak nejlépe to v danou chvíli dovedeme. A já se musím smířit s tím, že jsem udělala maximum. I když výsledek pořád není podle mých představ, jednou možná bude. Jen nesmím stát na místě a čekat, až bude vše perfektní. Jinak se dost možná nikdy nedočkám.

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

2 Comments

  1. Andrea
    23.6.2020 / 11:38

    Veru, tvá mluvená Stories jsou skvělá, působíš hrozně příjemně! Toho vnitřního kritika známe asi všichni, nejhorší je takové to „budu spokojená, AŽ“, ne, člověk si vždycky něco najde. Takže buď budu spokojená teď, nebo nikdy. Mimochodem, znáš Enneagram? Je to psychologický systém, který tě přiřadí k jednomu z 9 typů osobnosti a radí ti, jak se máš posouvat dál. Já se v jednom typu osobnosti opravdu našla, je až neskutečné, jak moc to sedí. Mám pocit, že ty bys mohla být typ 1 – perfekcionista. Doporučuju knihu Enneagram od Dona Richarda Risa, fakt mám pocit, že mi ta kniha změnila život 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?