Ty správný lidi

Když jsem se před pár dny procházela s kamarádkou noční Prahou, někde mezi Karlovkama a Tančícím domem přišla řeč na vztahy. Nemluvily jsme ale jen o lásce a partnerech, ale o vztazích obecně. O těch přátelských, pracovních i rodinných. A shodly jse se na tom, že ať už jsme každý den v interakci s kýmkoliv, musí to být ty správný lidi. V opačném případě se vracíme domů vyždímané jako houba na mazání školní tabule a bez špetky nadšení a dobré nálady.

I když je mi jen jednadvacet let a je mi jasné, že o životě toho ještě moc nevím (doufám, že tahle vsuvka uspokojí všechny starší čtenáře), troufám si říct, že jsem si už ujasnila pár věcí, které jsem dříve přehlížela. Minimálně, pokud jde o lidi, kterými se obklopuji.

Když jsem totiž skočila po hlavě do studia v kombinaci s prací na volné noze, můj týden se rázem smrsknul na několik volných okýnek v diáři, a já si díky tomu začala uvědomovat, jaké vztahy stojí za to udržovat a jaké ne.

Začala jsem své okolí rozdělovat na známé a přátele. Štítek známí nosí vesměs všichni lidé, se kterými jsem pravidelně v kontaktu, se kterými řeším pracovní i osobní věci, se kterými se občas zasměju a kteří tvoří nedílnou součást mého života. Mám je ráda, čas od času s nimi zajdu na kafe a popovídáme si o tom, co nového se událo.

Háček je ale v tom, že většina známých se mi sama od sebe neozve. Nezavolají, pokud zrovna něco nepotřebují. Nezajímá je, zda mě něco trápí, nebo co se mi povedlo. Naše vztahy jsou povrchní. A kdyby šlo opravdu do tuhého, nedokážu říct, kolik z nich by mě nenechalo ve štychu.

No a pak je tu skupinka přátel. Záměrně píšu skupinka, protože bych je spočítala na prstech jedné ruky. Nezáleží na tom, jestli se známe od základky, nebo jen pár let, ale přátelé jsou pro mě lidé, kterým můžu věřit. Se kterými můžu být sama sebou. Kteří ví, že to, co sdílím na Instagramu, je jen špička ledovce. Kteří se smějí mým hloupým vtipům a které upřímně zajímá, jak se mám. 

A řeknu vám, že najít takové lidi není vůbec nic lehkého. O to víc si vážím těch, které v životě mám. Každý z z nich je jedinečný – žije jiný život, má odlišné názory – a přesto mají jedno společné. Jsou to ty správný lidi.

Jsou to lidi, kteří nemají zapotřebí hrát si na to, co nejsou. Pomůžou vám, aniž by za to očekávali protislužbu. Dokážou se zasmát sami sobě a neurazí se po každé sarkastické poznámce, kterou vyslovím na jejich účet. (A že jich je!) Dobírají si mě a já vím, že v tom není špetka závisti nebo záště. Vzájemně si přejeme jen to nejlepší a podporujeme se, když nám není dvakrát do skoku. A jakkoliv klišoidně to může znít, mít takové lidi v životě je štěstí, za které děkuji každým dnem.

Abych vám jěště ilustrovala, co pro mě znamená výraz “ty správný lidi“, tak jejich dokonalým protipólem jsou citoví upíři. S tímhle pojmem jsem se setkala kdysi dávno v jednom článku v ELLE a od té doby ho nosím v hlavě. Citový upír je člověk, který vám doslova saje energii. Neustále si stěžuje, v extrémních případech vás i ponižuje a ze schůzky s ním odcházíte totálně vyždímaní. Někteří si svou moc uvědomují a jsou to vlastně takoví manipulátoři, jiní jsou jen skálopevně přesvědčení, že se proti nim spiknul celý svět. Ať už je důvod jejich chování jakýkoliv, věřte mi, že takové lidi ve svém životě opravdu nepotřebujete.

Takže, abych vám tady na závěr předala nějaké to moudro, neplýtvejte energii na to udržovat vztahy, které za to nestojí. Je naprosto přirozené, že se lidé mění a některé cesty se zkrátka rozejdou. To, že se s někým znáte od dětství, ještě neznamená, že se musíte stůj co stůj starat o to, aby vaše přátelství pokračovalo. Místo toho zkuste otevřít dveře do vašeho života někomu, kdo si to opravdu zaslouží.

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

19 Komentáře

  1. Andrea
    6.3.2019 / 13:50

    Ahoj Veru, úžasný článek. Upřímně, skoro mě rozbrečel, protože když si každý z nás uvědomí, kolik opravdových kamarádů má, není to velké číslo. Zajímalo by mě, jaký máš názor na to, když se opravdový kamarád odstěhuje hodně daleko nebo jede na pár let do ciziny a postupem času se přestanete bavit. Mám to tak s jednou holkou, na základce jsme byly úžasné kamarádky, byl to ten správný člověk, ale teď studuje daleko a nevím, jestli má cenu vztah zachraňovat. Myslíš, že opravdové přátele by dálka (nebo zkrátka dlouhý čas, aniž by se viděli) nerozdělila, nebo je to nevyhnutelné?

    • 6.3.2019 / 15:43

      Andy, to je opravdu těžká otázka… Ale určitě bych obnovení přátelství dala šanci a kamarádku kontaktovala, ať toho pak nelituješ:)

  2. 6.3.2019 / 16:30

    Jo jo, svatá pravda. Trochu jako ta reklama na kafe „Ať se postaví ti, kdo se mnou chodili do školy, teď ti, co ví, kdy mám narozeniny.. ti kteří mě viděli plakat..“ atd.. A emoční upíři? Ti co si to uvědomují jsou nejhorší, protože na člověka záměrně přenáší svoje trápení a je to strašný..

  3. 6.3.2019 / 19:32

    Poslední věta mi úplně mluví z duše:) Od dětství jsem měla kamarádku, byly jsme jako sestry, ale minulý rok jsme se nepohodly a od té doby se moc nebavíme. Byla jsem z toho špatná, ale jak jsi napsala: „To, že se s někým znáte od dětství, ještě neznamená, že se musíte stůj co stůj starat o to, aby vaše přátelství pokračovalo.“ 🙂 Opět moc povedený článek, Veru!

  4. Bea
    6.3.2019 / 20:10

    Moc krásný článek. Se správnýma lidma se dělají blbosti a průsery ale nikdy tě v tom nenechají samotného. V poslední době všimla že ,,pravé přátelství“ je takový trend. Že je to próza. Někteří lidé se svým kamarádem chlubí jako kdyby to byl nějaký nový kus oblečení. Mám za to že kamarádství není o tom jak často sdílíme fotky s kamarádem na sociálních sítích (pravda je že fotky s mojí nej kamoskou jsou ty nejvíc nepoužitelný a už vůbec ne publikovatelný) ale o tom že si rozumíme a podporujeme se. Snad z toho některé moje spolužačky vyrostou.

    • 6.3.2019 / 21:01

      Beo, naprosto souhlasím. Já třeba své přátele, kteří jsou mimo blogerský svět, nikde neukazuji. Čas strávený s nimi si nechávám jen pro sebe:)

  5. 6.3.2019 / 20:33

    Veru, krásný článek. Opět si to skvěle vystihla!

  6. 7.3.2019 / 7:08

    Naprosto souhlasím, v nějakých situacích člověk zjistí, že ne všichni jsou takový kamarádi za jaké jsme je považovali a přeškatulkujeme ty lidi jinam. Podle mě, čím jsme starší, tím si to stále více uvědomujeme. Taky jsem zjistila, že absolutně nezáleží na tom, jestli jsou ty lidi stejně staří jako já nebo ne, protože jsem si našla lidi, kteří jsou minimálně o 10 let starší a vím, že jim můžu 100% věřit.

  7. 7.3.2019 / 11:54

    Asi by som to sama nevystihla lepšie. 🙂 Včera som písala o niečom podobnom – o tom, čo je pre mňa výraz „toxický človek“.

  8. míša šikulová
    8.3.2019 / 15:03

    Krásné a pravdivé 🙂
    Nenapsala bych to lépe, Verunko.
    Přeji Ti pohodové páteční odpoledne a jen ty opravdové kamarády/přátele.

  9. 8.3.2019 / 15:27

    Moc hezky napsano, ja se obklopuji jen lidmi, ktere mam rada a zrovna o upirech jsem psala clanek na blog;).

    mej se krasne!

  10. 8.3.2019 / 23:23

    Mám to podobně. Hodně známých, málo přátel. A jsem spokojená. Už dávno jsem se také smířila s myšlenkou, že být „na život a na smrt“ s každým je blbost.
    Kromě výše uvedeného mám ještě jednu podmínku, kterou filtruji lidi kolem sebe: musí být pro mě nějakým způsobem zajímaví. Ať už tím co dělají, jaký mají pohled na svět nebo co dělají proto, aby byli neustále lepší a nestáli na jednom místě. U takových lidí je malá šance, že se z nich stanou právě ti citoví upíři, proti kterým je celý svět, včetně tebe a proto si za každý svůj úspěch (i když nepatrný) dle jejich názoru zasloužíš pořádnou dávku jejich sebelítosti, popř. i snahy ti brutálně pošlapat tvé sebevědomí.
    Navíc – alespoň si máš s nimi pořád o čem povídat, motivují tě k tomu jít za svými sny, a ta vzájemná podpora je taky k nezaplacení. 🙂

  11. 23.6.2019 / 14:16

    To je svatá pravda, co v článku zmiňuješ. Bohužel se mi už několikrát stalo, že i ti „přátelé“ byli vlastně nakonec jen známí.. ne-li míň.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?