Přejít k navigační liště

Tři facky, které mi dala koronakrize

Tři facky, které mi dala koronakrize

Trvalo to sice víc než měsíc, ale konečně cítím, že mám zase pevnou půdu pod nohama. Jak už jsem vám tu několikrát zmiňovala, koronakrize mě zasáhla plnou palbou a to hned na několika úrovních. Úzkosti z izolace, strach z toho, jak se bude celá situace vyvíjet dál, znatelný snížení příjmu a komplikace s bydlením – to všechno se na mě navalilo jako velká voda a první týdny karantény nebyly zrovna procházka růžovou zahradou.

Nicméně, jakkoliv nepředvídatelná celá situace je, troufám si tvrdit, že jsem tuhle zkoušku dospělosti zvládla. Že se mi snad podařilo uhasit ty největší požáry a že už bude jenom líp. Události posledních dní mi daly pořádně zabrat, ale cítím, že mě učinily silnější. A o to, jaké facky jsem od začátku téhle zvláštní doby dostala a co mi pomohlo je ustát, se s vámi podělím v následujících řádcích.

Facka číslo 1: Nemám práci

Když to vezmu od úplného začátku celé krize, uzavření vysokých škol a odklad bakalářky a státnic byl celkem milý start, který mi dovolil na pár dní ubrat plyn. Následná opatření, zvyšující se panika a stále častější maily s prosbou o pozastavení nebo ukončení spolupráce, už ale tak příjemné nebyly. Firmy ve velkém osekávaly marketingové rozpočty a mě začínalo být jasné, že následující měsíce pojedu z finanční rezervy a kdyby se situace neuklidnila, musím vymyslet plán B. Oprášila jsem životopis, který jsem chtěla rozeslat do reklamek, ale vzhledem k tomu, že kariérní stránky agentur tou dobou zely prázdnotou, poptala jsem nakonec práci jako pěší kurýr Dáme Jídlo. Nebyl čas na hrdinství. Doteď mi chodí automatické maily s předmětem: Veroniko, už jste téměř v našem týmu!

Facka číslo 2: Nemám byt

Další facka, kterou jsem v počátku pandemie dostala, přišla od člověka, který se mnou sdílel byt. Uzavření kaváren se podepsalo na jeho příjmu a náš (uznávám, že ne zrovna nízký) nájem nebyl schopný v následujících měsících utáhnout. Možnosti, které mi předložil, byly dvě – buď se spolu přestěhujeme do levnějšího, nebo mě v tom nechá, vrátí se zpět k rodičům a mně se tak nájemné zvedne na dvojnásobek. 

Začala jsem teda dělat všechno pro to, aby druhý scénář nenastal. Několik nocí jsem odpovídala na inzeráty na portálu Bezrealitky, projížděla jsem všemožné facebookové skupiny a obvolávala všechna čísla, která mi přišla do cesty. Zpětně vidím, že prvních čtrnáct dní karantény nebyly zrovna ideální čas na hledání podnájmu, ale neměla jsem jinou možnost. Výpověď z našeho současného bytu jsem musela podat do konce března a představa, že nebudu mít po jejím podání jisté bydlení, nebyla dvakrát příjemná.

Abych vám trochu přiblížila tehdejší sitauaci na trhu s nemovitostmi, nabídky za alespoň trochu rozumné peníze mizely rychlostí blesku. Prohlídky ve většině případů možné nebyly (karanténa a všudypřítomná panika) a lidé ihned posílali rezervační poplatky, jen aby byt získali. Rychle jsem pochopila, že pokud chci tuhle hru vyhrát, musím přistoupit na její pravidla a jednat. Pokud možno hned.

Kdykoliv jsem objevila inzerát na byt, který nevypadal jako atomový kryt, volala jsem majitelům, přesvědčovala jsem je o tom, jak spořádané nekuřačky bez zvířat jsme a že lepší nájemníky by si nemohli přát. A vyplatilo se. Po několika dnech strávených hledáním jsem nakonec objevila byt, který mnohonásobně předčil moje (ne moc vysoká) očekávání. Dva samostatné pokoje, velká okna a v lokalitě, kde by mě při večerním návratu domů nemusel nikdo zabít. Narazila jsem na něj ale kolem druhé ranní, tak jsem si inzerát vyfotila, odkaz jsem si uložila do poznámek a spřádala plány na ranní telefonát.

Odhodlání, se kterým jsem se probudila následujícího dne, mi ale překazila zpráva, že inzerát byl smazán. Do háje. Po chvilce skleslého koukání do zdi a nadávání na to, jak je ten život nespravedlivý, mě ale napadla spásná myšlenka. V telefonu jsem měla uložený print screen, kde bylo uvedené telefonní číslo, a řekla jsem si, že za zkoušku přece nic nedám. Zavolala jsem majiteli, abych se dozvěděla, že byt zmizel během několika hodin a že noví nájemníci poslali peníze, aniž by si jej vůbec prohlédli. Nicméně, i když ve mně tahle zpráva zpočátku zabila i tu poslední jiskřičku naděje, kterou jsem měla, na závěr našeho telefonátu se stal malý zázrak. Majitel mi sdělil, že mu patří celý dům a právě hledá náhradu do jiného, ještě většího bytu.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Do hodiny jsem si se současnými nájemníky domluvila prohlídku (jsem jim fakt vděčná, že na to v době karanténní přistoupili), panu domácímu jsem oznámila, že o byt máme vážný zájem, a hledání jsem považovala za úspěšné.

Jenže tak snadné to samozřejmě nebylo. Věřte nebo ne, ale v situaci, jaká tehdy byla, se nás sešlo rovnou sedm. Sedm zájemců na jeden byt. V začátku koronakrize. To nechceš.

Každopádně, jak už asi víte z mého Instagramu, za pomoci rad ze všech těch byznysových knížek, co jsem kdy přečetla, a dlouhých telefonátů, se mi nakonec podařilo byt získat. Podmínkou bylo okamžité zaplacení rezervačního poplatku, který bude pak sloužit jako kauce, a dohoda, že když do května smlouvu nepodepíšu, peníze propadnou. Nebyl to zrovna ideální stav, jediný důkaz, který jsem o zaplacení měla, bylo pár mailů, ale musela jsem riskovat. Ze stále se zmenšující rezervy jsem zaplatila peníze za mě i za spolubydlící, a doufajíc, že jsem nenaletěla nějakému podvodníkovi, jsem podala výpověď z bytu, kde vám teď píšu tyhle řádky.

Šťastný konec, říkáte si? Jo, taky jsem si to pár dní myslela. Až do prvního dubna, kdy mi na Facebooku přišla hlasovka od mojí spolubydlící, že se nakonec stejně vrátí k rodičům. Nejhorší aprílový vtip, jaký jsem si kdy přečetla.

Z ničeho nic jsem byla v situaci, kdy jsem sice měla potvrzený (a hlavně zaplacený) byt, kam bych se mohla v květnu stěhovat, ale bez člověka, který by ho se mnou sdílel. Když se nenastěhuju, peníze propadnou. Současný byt jsem pustila. Tohle není vůbec dobrý.

Do té doby jsem svojí situaci nechtěla ventilovat veřejně, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Ještě tentýž večer jsem nasdílela inzerát s prosbu o pomoc do Stories a doteď nemůžu uvěřit tomu, kolik z vás mi ho přesdílelo a jak moc jste mi tím pomohli. Upřímně, hledat spolubydlící do bytu, kde nebydlím (tudíž bez možnosti prohlídky), s nástupem v řádu týdnů (což moc nenahrává několikaměsíčním výpovědním dobám) a v době krize, kdy jsme rádi za jakoukoliv jistotu, byl v mých očích dost nereálný úkol. Ale podařilo se. Po několika hodinách strávených odpovídáním na zprávy, mi z nebe spadla slečna, která mě z téhle zapeklité situace dostala. Díky bohu za to.

Facka číslo 3: Nemám radost ze života

Poslední, o čem vám tu chci povědět, je stránka psychická. Koronakrize mi totiž vzala takřka celý můj dosavadní život. Byla jsem zvyklá trávit dny mimo domov, pracovat v kavárnách, schůzkovat, chodit na přednášky, fotit v ulicích Prahy a najednou spadla klec. Zákaz vycházení, uzavření gastro provozoven, karanténa. Byt, který jsem měla ráda, se ze dne na den proměnil ve vězení. Nebylo kam jít. Sociální izolace a celé dny strávené na jednom místě pro mě ztělesňují zlý sen, který se najednou proměnil v realitu. A nikdo nevěděl, na jak dlouho.

Po několika letech se mi zase vrátily úzkosti, které se introvertním povahám jen těžko vysvětlují. Během jednoho týdne se mi zhroutilo hned několik životních pilířů a najednou jsem nebyla vůbec schopná tvořit, pracovat, psát bakalářku ani dělat věci do školy. Pravidelně jsem všem blízkým brečela do telefonu a strach z toho, jak se bude celá situace vyvíjet dál, mě doslova paralyzoval. Každá procházka do supermarketu pro mě byla vysvobozením a bez přehánění říkám, že jsem odpočítávala hodiny, kdy skončí den a budu moct jít spát, abych si čas v karanténě alespoň o kousek zkrátila.

Situace se začala obracet k lepšímu s příchodem jara a stoupajícími venkovními teplotami. Začala jsem chodit na dlouhé procházky, nejdřív s mamkou, pak s přáteli, kterým začínalo docházet, že při dodržování hygienických opatření riziko nákazy není tak vysoké, jak tou dobou hlásaly média. S místem, kam můžu chodit pracovat, mi pomohli v agentuře Elite Bloggers, a i když bych si moc přála, aby už bylo vše zase v normálu, troufám si říct, že se mi snad povedlo najít režim, ve kterém dokážu nějak produktivně fungovat. 

Každý máme svůj příběh

Příběh, který jsem vám tu popsala, je jen jeden z milionů. Každého z nás zasáhla pandemie jinak, a i když to snad vypadá, že se nám v Česku podařilo nekontrolovatelné šíření viru zastavit, bojím se, že skutečná krize teprve přijde. Drakonická opatření si vyberou svou daň, ale rozhodnutí, jestli se kvůli tomu budeme utápět ve smutku, nebo bojovat, je jen na nás. Pokud se vás krize dotkla a cítíte se pod psa, svěřte se někomu blízkému, pobrečte si, ale pak se vzchopte a podívejte se na změnu jako na výzvu. Přesuňte se z role oběti do role tvůrce a připusťte si, že litováním sebe sama lepších zítřků nedocílíte. Nespoléhejte se, že vám nějaká vyšší moc pomůže. Jediný, kdo je zodpovědný za stav věcí, jste vy. A pokud se teď nevzdáte, vyjdete z toho daleko, daleko silnější.

Důvod, proč jsem se s vámi rozhodla sdílet, co se mi poslední týdny honilo hlavou a jak jsem se s nečekanými situacemi poprala, je ten, že vám chci ukázat, že v tom nejste sami. Každý z nás musel od vyhlášení nouzového stavu čelit různým výzvám, ať už v otázce vztahů, financí nebo psychiky. Uvědomuji si, že vážnost mých problémů je oproti jiným úsměvná, a moc držím palce všem, kdo dostali mnohonásobně tvrdší facky než já. Matkám samoživitelkám, zdravotníkům, důchodcům, umělcům, živnostníkům, majitelům a zaměstnancům restaurací, kaváren, hotelů, cestovních kanceláří. Všem těm, kteří jsou ve finanční nouzi, cítí se osamělí, vyčerpaní nebo bojují o své zdraví. Řekla bych, že spolu to zvládneme, ale jsem tohohle slovního spojení už tak přesycená, že si ho radši odpustím, a popřeju vám jen hodně sil.

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

14 Comments

  1. Andrea
    25.4.2020 / 12:53

    Moc zajímavý článek, Veru, upřímně tě obdivuju, že jsi to všechno zvládla. Já jsem ještě na střední, bydlím u rodičů a nepracuju, takže si nedokážu představit, jaké to pro spoustu lidí muselo být (a stále je). Pro extroverty musela být karanténa opravdová noční můra, i mně jako introvertovi už se doopravdy stýská po nějakém režimu. Snad se z toho celý svět nějak vyhrabe. Jinak, moc ti sluší ta sukně 🙂

  2. 25.4.2020 / 22:38

    Fuu to teda musela být jízda. Sleduju tě už delší dobu ale tímto článek jsem se akorát utvrdila v tom, že jsi opravdová bojovnice. Vím, v některých situacích člověku nic jiného nezbývá a proto kolikrát bere své chování jako samozřejmé ale podle mě je naprosto obdivuhodné, jak jsi se s tím vším dokázala vypořádat. Tato krize mi opravdu láme srdce… Studovala jsem hotelovou školu a teď pracuji jako baristka v pražírně/kavárně tudíž ke všem těmto věcem mám opravdu silný vztah. Opravdu doufám v to, že se lidí budou se snažit podpořit jejich oblíbené podniky tak rychle, jak to jen půjde.

    • 26.4.2020 / 17:33

      Naty, jízda to teda byla:) A pokud jde o kavárny, taky bedlivě sleduju dění na gastro scéně a láme mi to srdce. Snad urychlení rozvolňování opatření alespoň nějakým podnikům a jejich zaměstnancům pomůže…

  3. 26.4.2020 / 8:11

    Nejdříve ze všeho ti musím pochválit sukni, je fakt krásná! Jinak děkuju za upřímný a otevřený článek je vidět, že jsi žena činu 🙂 Taky jsem si procházela hlavně na začátku podobnými stavy, poslední dny mám už mírný optimismus. Naštěstí (klep, klep) se mě nějak citelně korona krize zatím nedotkla, akorát jsem rychle musela vymyslet, kde letos v létě vydělělám nějaké peníze a to se snad povedlo. Snad už se situace obecně zlepší!

    • 26.4.2020 / 17:34

      Teri, já moc děkuju za komentář a doufám, že se i tvůj život pomalu obrací k lepšímu. Držím palce!

  4. 26.4.2020 / 11:54

    Moc hezký a upřímný článek. Obdivuji jak jsi zvládla k situaci přistoupit a poprat se s ní. Držím palce do budoucna! 🤍

  5. Anonym
    26.4.2020 / 17:47

    Verunko, nádherný článek! Obdivuji tě! Jak jsi napsala, příběhů je několik, každý má svůj a každý se s tím musí poprat. Pro nikoho to není jednoduché, důležitá je podpora a milující lidi kolem nás. Držím ti palce a věřím, že teď už to bude lepší!<3

    • 26.4.2020 / 21:26

      Moc děkuju. Upřímně, fakt dlouho jsem zvažovala, jestli to sepsat, nebo ne, ale myslím, že je důležité ukazovat, život takový, jaký je. A moc doufám, že to alespoň někomu pomohlo:) A co se týče podpory a milujících lidí, bez nich bych to zcela určitě nezvládla. Máš naprostou pravdu.

  6. Anonym
    27.4.2020 / 7:19

    Milá Veru, velmi hezky sepsaný článek. Přeju hodně sil a pevné zdraví. Jsi velmi silný člověk a moc ti fandím na tvé cestě. Na články od tebe se vždy moc těším. Jen tak dál. Opatruj se. Kateřina

  7. 27.4.2020 / 9:20

    Pěkně napsané… na IG jsem viděla, že hledáš spolubydlící a hned jsem si říkala, že nebydlet přítele, jdu do toho!:D:)
    Pěkně jsi celou situaci zvládla.. sama vím, jak těžké je najít bydlení narychlo v Praze za „normální“ peníze bez koronaviru… natož s ním… Držím palce, aŤ se krásně bydlí a ať už je jen lépe 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?