Přejít k navigační liště

Někdy stačí málo

Někdy stačí málo

My lidé jsme zvláštní tvorové. Respektive my, kdo si můžeme legálně kupovat alkohol a cigarety. Neustále toužíme po něčem, co nemáme. Přejeme si být šťastní, prožívat chvíle radosti a sounáležitosti, ale místo toho, abychom se radovali z toho, co máme, chceme stále víc a víc. 

Malé děti to mají nastavené jinak. Vstupují do pro ně zcela nového světa a radují se ze všeho, co vidí kolem sebe. Fascinuje je poletující včela, úsměv nebo profláklá dětská říkanka. Každý den objevují něco nového a svou radost dávají (uznávám, že někdy až přehnaně) najevo.

Čím jsme ale starší, tím je tahle naše schopnost radovat se z maličkostí menší. Spousta věcí nám zevšední. Proč se radovat ze západu slunce, když zapadá každý den? Co na tom, že louka kvete, když se to opakuje jaro co jaro? Najednou přestáváme vidět to, co nám dřív dělalo radost. Vytváříme si v hlavě filtr, který nepropustí nic, co už zná.

Krásným příkladem toho, o čem mluvím, jsou nákupy. Dlouho si přejeme nový telefon, auto nebo kabelku. Představujeme si, jaké to bude, až si na ně jednou našetříme. Slibujeme si, že s nimi budeme zacházet v rukavičkách, že s námi zestárnou. A pak konečně dojdeme do bodu, kdy si je koupíme. Pár týdnů, možná měsíců se vezeme na vlně euforie, ale pak přijde zlom a z nálepky nové se stane běžné. Naše vysněná koupě se nám už nezdá tak úžasná, výkonná nebo nadčasová. Stane se z ní jen další položka na dlouhém seznamu věcí, které máme. A pomalu se začínáme poohlížet po něčem dalším.

To samé se dá vztáhnout i na nematerialistické věci. Nadšení z života v novém městě, které nás po pár týdnech opustí. Radost z nového bytu nebo zahrady, nový přítel. Zkrátka a dobře, všechno, o čem jsme si mysleli, že nás už konečně udělá šťastnými, nám zevšední. Bereme to jako samozřejmost a urputně hledáme, co nového nám pomůže ke štěstí. 

Způsoby, jak z tohohle nekonečného kolotoče vystoupit, jsou podle mě dva. Prvním z nich je cestování. Když se ocitneme v zemi s jinou kulturou, architekturou a životním stylem, vracíme se zpátky do dětství a uchvátí nás všechno, co neznáme. Pozorujeme místní zvyky, majestátní budovy. Ochutnáváme lokální jídlo a radujeme se z toho, že se nám povedlo nastoupit do správné tramvaje nebo najít adresu našeho Airbnb.

Vzhledem k současné situaci vám ale doporučuji zvolit způsob druhý. Ten, o kterém sice většina z nás ví, ale dokud nepřišla celosvětová pandemie a vládní nařízení, nepřikládali jsme mu velkou váhu. Radovat se z maličkostí. Teprve až když jsme ztratili možnost zajít si po práci na skleničku, vysedávat v kavárnách, vídat se s přáteli, nám došlo, jak velkou zásluhu to má na našem životním štěstí.

Nebudu tvrdit, že nás koronakrize navždy změní. Že se z nás všech stanou altruistické bytosti, které budou děkovat za každý nový den. Zvykneme si. Tempo se zrychlí, práce bude víc a víc a většina z nás brzy zapomene na to, že spousta věcí, které jsme považovali za samozřejmost, tak úplně samozřejmost není.

Moc bych si ale přála, abychom si na tuhle zkušenost vzpomněli vždycky, když se budeme cítit pod psa. Protože, jakkoliv ezotericky to zní, vždycky je okolo nás něco, co nám může přinést radost. Buďme i v době pokaranténní vděční za to, že můžeme s kamarády do hospody nebo do kina. Sundejme ty dospělácké brýle a pozorujme svět zase dětskýma očima. Nehoňme se pořád za něčím novým a lepším a hledejme každodenní radosti v životě, který už máme.

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

4 Comments

  1. Anonym
    12.5.2020 / 13:50

    Musím říct, že mi tohle už nedělá nějakou dobu problém. Hodně jsem bojovala s negativitou na střední škole a všechno mi v tu dobu přišlo zbytečný a bezdůvodný. Ale od té doby co jsem začala chodit na vysokou školu jsem se změnila a tím i můj pohled na svět. Ze začátku to chtělo chvíli ,,trénovat,, ale musím říct, že jsem teď šťastná a vděčná za všechno co v životě mám. Ikdyž jsou horší dny. Je to podle mě i o nastavení mysli. Už pár let žiji s vědomím že žiji život podle sebe a užívám si ho. A opravdu se raduji z všedních věcí- třeba že je venku hezky a můžu jít na kolečkácě.

    • 12.5.2020 / 22:11

      Naprostý souhlas, je to o nastavení mysli a chce to trénink. Musíme náš mozek naučit vnímat to, co přehlíží, a po pár týdnech už to půjde samo. Jsem ráda, že jsi k tomu došla a že žiješ život podle sebe:)

  2. Lada
    22.6.2020 / 20:38

    Já myslím, že máme docela dost podmínek na to se radovat. Jak píšeš, náše povaha nebo možna spíš mozek, stále baží po nových věce, ale oni tu jsou !!!! 🙂
    Třeba už jen to, že žijeme v oblasti kde jsou 4 roční období. V zimě si užíváme sněhu, na jaře zeleně, v letě pozdní procházy a dovolená u moře…
    A co teprvé náš věk 😀 to je kapitovala sama o sobě 😀 Jsme studenti ok, pak vyjdeme a co dál, jsem zaměstnanci, jsme singl a pak zase v manželství a pak dítě 1,2,3 😀 z mladé ženy je náhle matka, pak zrala žena a pak babíčka 😀 ufff je to jízda 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?