Nebojte se požádat o pomoc

Od malička mám v sobě zakořeněnou snahu být ve všem lepší. Vždycky jsem se snažila vyhrát ten nesmyslný sourozenecký boj, který zná asi každý, kdo kdy nějakého sourozence měl. Celý život jsem byla ta druhá. Druhá v tenise, na který jsme s bráchou společně chodili. Druhá v očích mého otce i dědy. Vždycky tu byl brácha a pak ta, co se narodila o minutu později. Cokoliv jsem dokázala, nikdy nebylo dost dobré.

A tohle všechno ve mě zřejmě vzbudilo touhu po tom ukázat světu, jak soběstačná a samostatná ve skutečnosti jsem. Že dokážu cokoliv. Že nepotřebuji, aby mě někdo vodil za ručičku a říkal mi, co mám dělat. Že si se vším poradím sama. Kdykoliv a kdekoliv.

Jenže, jak asi tušíte, tímhle způsobem se nedá žít moc dlouho. Ego možná skáče radostí, ale tělo a duše jede z posledního. Je to vyčerpávající, únavné a hlavně naprosto zbytečné.

A i když bych vám tu teď chtěla napsat šťastný konec o tom, jak jsem se jednoho dne probudila, prozřela jsem a můj život zalila duha, nebyla by to pravda. Pořád na sebe mám dost vysoké nároky, ale pomalu začínám chápat, že na světě jsou věci, na které jednoduše nemám. A že to nejlepší, co v daný moment můžu udělat, je požádat o pomoc.

Pokud se vám to teď zdá jako naprostá banalita, gratuluju. Vyhráli jste boj se svým egem. Mně se to ještě nepovedlo. Společnost od nás chce, abychom ukazovali své silné stránky a slabosti radši skrývali. U mužů to platí dvojnásob. Jenže, k čemu celá tahle hra na dokonalost vlastně vede? K tomu, že trávíme desítky minut zíráním do Google Maps místo toho, abychom se kohokoliv na ulici zeptali na cestu? Že taháme těžké tašky do pátého patra, i když soused, kterého potkáme na schodech nenese vůbec nic? Že radši půl roku zíráme na rozbitou poličku, protože požádat někoho o její opravu je pod naší úroveň?

Vykašlete se na tohle všechno. Lidé vám rádi pomůžou. Fakt. A když se nad tím zamyslíte, nemáte ani co ztratit. Pokud se setkáte s odmítnutím a narazíte na někoho, kdo žije jen sám sebou, budete ve výsledku v té samé situaci, jako kdybyste se nezeptali vůbec.

A proč vám to tu dnes vlastně píšu? Jak jste dost možná postřehli na mém Instagramu, celý měsíc pracuji na projektu, který je pro mě jedna velká výzva. Jde o něco, o čem jsem před pár týdny netušila vůbec nic, a když jsme si na druhé schůzce řekli, že do toho půjdeme, rozeslala jsem kolem šedesáti mailů s prosbou o pomoc a čekala, co se stane.

A víte co? Ani jednou jsem se nesetkala s odmítnutím. Všichni ti lidé, kteří často znají jen můj nick na Instagramu, věnovali pár minut svého života tomu, aby mi usnadnili práci. O mých přátelích, kteří mi po nocích pomáhají, ani nemluvě.

Ego teď možná pláče, ale řeknu vám, že tak vděčná už jsem dlouho nebyla. Nebýt všech těch lidí, co mi v životě pomohli, bych byla jen horko těžko tam, kde jsem dnes. A vám radím to samé. Nebojte se říct si o pomoc. Nikdo na vás kvůli tomu nebude koukat skrz prsty. A pokud ano, nestojí vám za váš čas.

Veronika ♥

3 Comments

  1. Magdaléna
    24.8.2018 / 8:10

    Tohle v trochu jiné variantě znám velmi dobře. Chci říct, že tohle nemusí být jen problém sourozeneckého boje. Já jsem byla dlouhou dobu jedináček, ale v tomhle ohledu se na mně totálně podepsala moje matka. Která, ještě ke všemu, je úplně jiný psychologický typ a nikdy, nikdy nedokála pochopit cokoliv co udělám. Až zpětně jsem si uvědomila, že mě jen uměla peskovat, že nejsem samotnatná, a já jako INFP, tedy člověk, který si vlastně nadává za to, že je sobecký, jsem jí ještě od jistého věku dělala vrbu. A tak to vlastně bylo s ledaským, jinými slovy, jestli se to dá pochopit, byla a možná trochu jsem na tom ještě hůř, na jednu stranu nedokážu říct ne (a lidi to chtějí, protože jsem úžasná na to i je jen vyslechnout, poradit, udělat jim dobře v nejhorších situacích bez ohledu na to, jak blbě to udělá mně) a na stranu druhou mi hlavě furt zní, že musím bojovat, všechno zvládnout sama (i ty nejhorší situace) a když přijde něco, co nedávam sama, tak slyším hlas v mozku, co mi říká, že jsem špatná. A někdy i u věcí, za který vlastně ani nemůžu, protože to je trochu v mý povaze a trochu se to posílilo za ty roky. Se zvýšenou sebekritikou je to celé občas zdrcující. Naštěstí jsem našla chlapa, co to chápe, a vždycky se mě těhle pocitů snaží zbavit, takže je to lepší, na to jak sobecký lidi docela přitahuji, výhra v loterii.

    • 25.8.2018 / 15:53

      Majdi, to, co píšeš, mě opravdu mrzí. Nejsem psycholog ani nemám dostatek informací, ale – jak říkáš – jediné řešení je asi bojovat:) Naučit se říkat ne a nenechat se využívat, jinak tě to zničí… Jsem moc ráda, že sis našla někoho, kdo tě dokáže podpořit a snaží se tě těchto pocitů zbavit. Moc ti to přeju, takového člověka se drž:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?