Mám strach

Je ráno, podzimní sluníčko mi svítí do oken a v ruce svírám dnes už druhý šálek kávy. Na sobě mám vytahaný svetr, který jsem objevila na chalupě, a víčka se mi ještě pořád zavírají únavou. A jakkoliv moc bych vám tu dnes chtěla sepsat článek plný radosti a nadšení z toho, že se mi před pár dny podařilo zrealizovat projekt, o kterém jsem si začátkem léta ani netrufala snít, nějak se mi to nedaří.

Ač to totiž možná na Instagramu není vidět, poslední týdny žiju v permanentním strachu. Když pominu strach z toho, z čeho zaplatím nájem, nebo jak budu zvládat školu, tak asi neintenzivněji mi tenhle nepříjemný pocit vstoupil do života přibližně týden po tom, co jsem dostala nabídku na vydání knížky, a já se ho ne a ne zbavit.

Jak už jsem vám psala v minulém článku, všechno se to událo až moc rychle. Jsem zvyklá vše plánovat, promýšlet do posledního detailu a najednou mě někdo hodil do vody a dal mi několik krátkých týdnů na to, abych se dostala zase ven.

Byla to pro mě obrovská výzva. Stála mě spoustu volného času i nervů, ale zároveň mi i mnohé dala. Naučila jsem se toho hodně nejen o vydávání knih, lidech, ale i o sobě samé. A uvědomila jsem si, jak moc důležité je v těhle chvílích nepřestávat věřit. Vykašlat se na všechny pochybnosti a věřit, že vše dopadne tak, jak má.

Nicméně, i tak vám tu dnes musím veřejně přiznat, že mám strach. Bojím se, že se nevybere potřebná částka v předprodeji a celá práce přijde vniveč. Bojím se, že se vám Prague Coffee Guide nebude líbit nebo že v něm bude nějaká chyba, která nám i po všech korekturách unikne. Bojím se haterů i reakcí lidí, na jejichž názoru mi záleží.

Ale zároveň nepřestávám věřit, že jsem se vydala tou správnou cestou. Že i když jsem neměla do detailu promyšlený plán a moře času jako u většiny projektů, do kterých se pouštím, výsledek nakonec stojí za to.

A každou chvílí si připomínám oblíbenou větu mého táty, která mi dodává naději: „Řeš problém, až nastane.“. Celý ten strach je totiž pořád jen v mojí hlavě a reálně se vlastně zatím nestalo vůbec nic, z čeho bych se měla stresovat.

Jenže já si nemůžu pomoct. A možná i proto vám dnes píšu tenhle článek. Protože nás, co se dokážeme vystresovat scénáři, které se nikdy nepromění v realitu, běhá po světě setsakramentsky hodně a já moc doufám, že alespoň někomu z vás tyhle řádky pomůžou uvědomit si, že nic není tak zlé, jak se nám může zdát.

Tak na to prosím pamatujte. Je mi jasné, že fantazírování nezabráníte, ale zkuste si vždy uvědomit, že strůjci těch nejhorších možných variant jsme jen my sami. Že život plyne vlastním tempem a že když se něco může stát, ještě nutně neznamená, že se to doopravdy stane.

A proto věřím, že se vám Prague Coffee Guide bude líbit. Že díky tipům, které v knize najdete, objevíte další kouzelná místa, která se skrývají ve vašem okolí. Že tahle knížečka udělá radost vašim přátelům, když si ji o Vánocích rozbalí pod stromečkem, nebo že si najde čestné místo na vašem nočním stolku.

Ať už to tedy bude jakkoliv, věřím, že vše dopadne přesně tak, jak má.

Veronika ♥

10 Comments

  1. 20.9.2018 / 22:38

    Každému skokovému růstu příjmů za posledních deset let těsně předcházelo rozhodnutí pro možnost, ze které jsem měl strach.

  2. 22.9.2018 / 19:01

    Věř že dopadne! Já taky věřím, pro mě i pro tebe. Taky se poslední dobou pořád jen bojím. Bojím se jestli vůbec někdy začneme stavět, když už o tom tak dlouho píšu 😀 nedávno mi známá řekla ” Tak když už začneš stavět?! Vždyť ty o tom mluvíš už od tý doby co tě znám!” no a je to pravda. Bojím se, že jsem někde udělala chybu, na něco zapomněla a pořád ty papíry k domu nebudou. Ale věřme! ♥

  3. 25.9.2018 / 22:47

    Myslím si, že se nemáš čeho bát. Takováhle knížka byla na trhu potřeba, hlavně pro nás, kteří milují kafe! 🙂 Se bude prodávat sama. Jinak tě ale úplně chápu. Mě teď oslovili, abych přednášela před novináři a já stojím před rozhodnutím, jestli do toho jít, nebo ne. Hrozně se bojím mluvit před cizíma lidma. To je taky důvod, proč píšu blog a nenatáčím třeba youtube. Mám obrovskou trému, na začátku začnu koktat, nebo se třeba zapomenu nadechnout, ale zase by mě to mohlo posunout o něco dál. Chci jít do toho, ale když vidím sebe sama na té konferenci, stáhne se mi žaludek a je mi z toho špatně. Takže už aby to bylo z náma, ty bys s radostí řešila dotisk a o mě se psalo v novinách jen v dobrém. Haha. 😀

    • 26.9.2018 / 0:57

      Gábi, určitě do toho jdi, ať už to dopadne jakkoliv, alespoň nebudeš litovat, že jsi to nezkusila:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?