Jsem městská holka, ale…

Jsem městská holka. Miluju ten nekonečný ruch, kavárenský život i tu anonymitu, kterou v Praze (paradoxně k tomu, co dělám) ještě pořád mám. Ráda poznávám nové lidi, prozkoumávám nepoznaná zákoutí a vracím se na místa, ke kterým mám nespočet nádherných vzpomínek.

Žiju v té naší městské bublině. Potkávám se s lidmi, kteří myslí stejně jako já. S lidmi, co hned po probuzení sjíždí Instagram, co chodí na framářské trhy, jedí avo toasty a pijí filtrovanou kávu. S lidmi, kteří  mají stejné politické názory, chodí na vysokou, cestují a všechno zaznamenávají do galerie svých ajfounů.

A je mi v tomhle světě dobře. Vytvořila jsem si rutinu, která mi dává určitou jistotu. Pocit bezpečí. Čas od času je ten život sice až moc rychlý, ale i tak bych neměnila. Baví mě to přesně tak, jak jsem si to za ty roky nastavila.

Jenže, právě tady je často kámen úrazu. Občas totiž zapomenu, že ne všichni jsou jako já a moji přátelé. Že myslí jinak. Vidí jinak. Že mají úplně jiné životní hodnoty a pojmy jako sociální sítě a blogger jsou pro ně španělská vesnice.

A právě tahle konfrontace dvou naprosto odlišných světů mě potká, kdykoliv si sbalím krosnu, spacák a ešus a odjedu do toho našeho lesního království. Na místo, kde každé léto probíhají dětské tábory, za kterými stojí skvělá parta lidí. Těch správných lidí. Lidí, pro které je pomáhat druhým samozřejmost. Lidí, co neřeší, jestli mají nejnovější model macbooku nebo tenisek New Balance. Lidí, kvůli kterým tam tak ráda pořád jezdím.

A i když mi moje práce nedovolí strávit v létě tři týdny uprostřed lesa, snažím tohle kouzelný místo navštěvovat vždycky alespoň na kratší dobu. Na jaře sem jezdím přiložit ruku k dílu na vyčerpávající, ale nezbytné brigády, v létě pozdravit a trošku podpořit znavené vedoucí a v zimě prožít bláznivý víkend, který nezasvěcení jen těžko pochopí.

Zkrátka a dobře, tenhle lesní ráj i lidé s ním spojení tvoří naprosto odlišný svět, než v jakém běžně žiju. Svět, kde jsem se naučila rozdělávat oheň a rozeznávat různé druhy vrtaček i šroubů, kde jsem si zvykla na řev motorové pily, přestala se bát pavouků a pochopila, že některé činnosti moc ráda přenechám mužskéhu pohlaví. Emancipace, neemancipace, je to tak.

A přestože mám ten svůj městský život plný kafíček a focení na Instagram moc ráda, tyhle úniky mimo civilizaci dělají můj život mnohem bohatším. Občas prostě potřebuju sundat tu navoněnou pásku, kterou nosím přes oči, a uvědomit si, že hranicemi mé bubliny svět nekončí…

Díky za tyhle kouzelný chvíle!

Veronika ♥

Brýle – Zoot

15 Comments

  1. 10.5.2018 / 11:43

    Veru, ty vlasy máš naprosto krásný!

  2. 12.5.2018 / 8:50

    Krásně napsaný článek. Já to mám poslední dobou spíš naopak. Asi od třeťáku na VŠ jsem se pomalu nezastavila, nebo spíš nerozpohybovala, jen sedím někde nad seminárkama, bakalářkama, diplomkama nebo státnicema, přes týden se dostanu ven maximálně na nákup jídla, aktuálně si ještě aspoň párkrát v týdnu zaběhat a do autoškoly. Když jsem někam potřebovala jít, tak jedině s batohem, a k němu se baleríny a šaty zrovna moc nehodí. Make-up už je pro mě pomalu taky cizí slovo. Takže já si naopak chodím od týhle šedi odpočinout zpátky do svýho malýho blogovacího rybníčku. A když si chci odpočinout úplně, tak jedu domů a jsem na zahradě s babičkou, a odpoledne zase trávím čas s mamkou, morčatama a kočičákama. No už se těším, až teď tu školu dodělám a budu zase trochu víc svobodná 🙂

    Lucieswlife

    • 12.5.2018 / 15:13

      Luci, o tom mi povídej… Také bych už chtěla mít tu školu za sebou a být konečně svým vlastním pánem:)

  3. magdalena
    13.5.2018 / 20:55

    Veru, moc vám to sluší, jinak jako vždy pohlazení na duši, pěkné léto Veru

  4. 13.5.2018 / 21:51

    Veru, moc ti to sluší! Ty vlasy, ty brýle, ten trenčkot / přehoz <3 Jinak článek hezky napsaný, já taky miluju městský život (akorát teda v Brně, Praha by byla na mě až moc), ale ráda utíkám buď tady v okolí do přírody na procházku nebo do rodného maloměsta za rodiči. I když to není takový rozdíl jako odjet někam na chatu do lesa, tak přeci jen ten jiný životní styl jde vidět. Je ale super, že si to uvědomujeme, že ten svět je jiný za hranicemi té naší bubliny, ne každý to dokáže.

  5. 14.5.2018 / 10:22

    Ahok Verčo, opět velice milý článek. Je vidět, že přemýšlím o světě velice zdravě a umíš to skvěle vyjádřit. Píšeš pečlivě, krásné 🙂

    Ano, i já mám ráda kombinaci kaváren, ale i pobytu v přírodě, sezení jen tak někde na zahrádce na vesnici…myslím, že je zdravé oboje vyvažovat. Třeba přes léto bych osobně v Praze nemusela vůbec být a buď to vyměnilo za jiné město (kde nejsou vysoké teploty) nebo ho právě trávila spíše někde v přírodě.

    A i když je mi už 25+, tendenci fotit každý šálek kávy, mám také – a zároveň mám i dny, kdy nemám vůbec náladu se internetu věnovat. Myslím, že postupně s věkem a návalem práce tato potřeba postupně odchází (u mě)…ale zároveň pak je pěkná kavárna – a musím fotit, sdílet 🙂 Vlastně minulý týden jsem si i vytvořila IG účet na sdílení interiérů, které kde nafotím – jednoduše je to úchylka 🙂

    Důležitá je rovnováha 🙂

    • 14.5.2018 / 16:07

      Adélko, přesně, jak říkáš:) Nejdůležitější je rovnováha, jen je občas těžké ji najít…

  6. Very Kate
    15.5.2018 / 19:15

    Naprosto souhlasím! Od narození jsem žila na vesnici, Praha byl můj druhý domov a na střední jsem se sem přestěhovala na stálo. Nicméně teď, když mám hotovou vysokou a musela jsem se zapojit do pracovního procesu :-(…, tak se čím dál radši na venkov vracim. Začali jsme s přítelem rekonstruovat dům po dědovi, což nám dává slušně zabrat, ale snad to bude stát za to! A je to skvělá odreagovačka ❤

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.