Přejít k navigační liště

Jak se zbavit pocitu, že nejsme dost dobří?

Jak se zbavit pocitu, že nejsme dost dobří?

Máte občas pocit, že nejste tak dobří, jak si o vás myslí okolí? Připadáte si někdy jako podvodníci, kteří si úspěch vůbec nezaslouží? Bojíte se toho, že budete jednou odhaleni a všichni přijdou na to, že ve skutečnosti nejste tak schopní a chytří, jak vypadáte?

Pokud jste alespoň na některou z otázek odpověděli kladně, vítejte v klubu. Kdykoliv se mě někdo zeptá, jak jsem to dokázala, že se zčásti živím blogováním a Instagramem, že jsem blogerka, kterou čas od času někdo zastaví na ulici nebo v kavárně, jen sklopím oči a snažím se zavést řeč jinam. Nemám totiž pocit, že bych něco dokázala. Nedejbože že bych byla úspěšná blogerka, jak mě v některých rozhovorech nazývají. Takových je v českém rybníčku jen hrstka a já k nim rozhodně nepatřím. Připadám si nepatřičně na všech těch nablýskaných akcích, kde se potkávám s lidmi, které jsem pár let zpátky obdivovala na sociálních sítích. A pořád čekám, kdy někdo celý tenhle „podvod“ odhalí.

Jestli podobné pocity taky zažíváte, možná vás uklidní, že v tom nejste sami. Psychologové tenhle pocit nazývají syndrom podvodníka (Impostor syndrome) a v dnešním hyper soutěživém světě zaměřeném na úspěch postihuje velkou spoustu z nás. Podle definice jím trpí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že si úspěch nezaslouží. Považují se za podvodníky, protože mají pocit, že za jejich úspěchem stojí štěstí, náhoda nebo správné načasování. Často je sužují pocity, že nejsou tak dobří, jak si o nich myslí okolí, a třesou se strachy, kdy bude jejich „podvod“ odhalen a přijdou o zaměstnání, klienty a poslední špetku uznání.

Nejvíce náchylné jsou k němu podle odborníků velmi úspěšné ženy, které bojují s přetrvávajícími stereotypy zpochybňujícími jejich profesionální schopnosti. A možná vás překvapí, že mezi nimi nechybí ani Emma Watson nebo Michelle Obama, která se k pochybnostem a vlastnímu podceňování přiznala v tomto rozhovoru: „Nikdy mě ten pocit, že by mě lidé neměli brát tak vážně, vlastně neopustil.“.

Pocit nezaslouženého štěstí nebo úspěchu se ale netýká jen pracovního života a kariéry, ale dostává se i do osobní roviny. Princip je pořád stejný – někde uvnitř jsme hluboce přesvědčeni o tom, že své okolí podvádíme. Že ve skutečnosti nejsme tak skvělí rodiče a partneři, jak se může na první pohled zdát. Že naši blízcí brzy odhalí naše skutečné já a nebudou s námi chtít být.

Jestli jste se v předchozích řádcích našli, asi se teď ptáte, jak se s pocity, že ostatní nějakým způsobem podvádíte a že se na to dříve nebo později přijde, vyrovnat. Jak už jsem vám psala v úvodu, sama s tím pořád bojuju, ale strýček Google mi hodil záchranné lano, které teď házím já vám:

  • Přestaňte se přehnaně srovnávat. Vždycky se najde někdo, kdo bude lepší než vy. Vždycky. Ale taky po světě chodí stovky, tisíce lidí, kteří nikdy nedokážou to, co jste dokázali vy. Zaměřte svou pozornost tím správným směrem.
  • Svěřte se někomu mimo vaší sociální bublinu. Když jsme uzavření v bublině podobně smýšlejících lidí, často máme zkreslené představy o tom, co je a není úspěch. Zkuste si o svých pocitech promluvit s někým mimo. Pohled zvenčí vám ukáže, že na sebe můžete být opravdu hrdí.
  • Sepište si vše, co se vám povedlo. Sestavte si seznam dosavadních úspěchů a možná vás překvapí, kolik práce, úsilí a talentu za nimi stojí.
  • Neberte pochvaly na lehkou váhu. Jestli vás lidé za vaše výkony chválí a váží si vás za ně, určitě to má své opodstatnění. Připusťte si, že můžete být schopní, chytří a úspěšní. Nebuďte přehnaně skromní.

Podtrženo a sečteno, myslím, že zdravá míra pochybností a nejistoty je naprosto v pořádku, ale vstávat každé ráno s pocitem, že dnes už nás fakt odhalí a přijdeme o všechno, je dost vyčerpávající. Zkusme se občas pochválit a připustit si, že náš úspěch je výsledek tvrdé práce, ne náhody. Že můžeme být skvělými matkami a partnerkami. Že možná ve skutečnosti neklameme okolí, ale sami sebe.

Veronika ♥

P.S. Jen při tom chválení nezapomeňte na špetku pokory, prosím.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

7 Comments

  1. 13.2.2020 / 4:15

    Pěkný článek připomínající někdy zapomenutou pravdu. Sám si tak někdy připadám, podceňuji se a mám například problém říkat si o peníze, protože si často myslím, že si je nezasloužím, i když na něčem dřu. Je to takový pocit být zastrčený někde daleko za schopnějším davem. Ale jak píšeš, člověk se nesmí srovnávat, nejlépe jít vlastní cestou a zaměřovat se na to, co člověku jde a co mu přináší radost.
    Děkuji za hezké zamyšlení, zdraví Jerry! 🙂

    • 13.2.2020 / 9:01

      Jerry, říkat si o peníze je taky něco, na čem musím zapracovat, jinak brzo přijdu o střechu nad hlavou:D

  2. 16.2.2020 / 12:14

    Super článok, v ktorom som sa opäť dozvedela niečo nové! Niečo čiastočné som zažila pred pár dňami, kedy vyšiel na jednom webe so mnou rozhovor a všetci mi začali písať a hovoriť, aké je to super a ako sú na mňa hrdí. A ja som iba sedela a hovorila som, že to nič nie je. Mala som pocit, že to nie je nič svetoborné, že je to jednoducho iba rozhovor. Že je to kvôli tomu, že sa na mňa usmialo šťastie a nie kvôli tomu, že sa naozaj snažím tvrdo pracovať. Potom večer prišla za mnou mamka, objala ma a povedala mi, že je na mňa nesmierne hrdá. A ja som sa normálne rozplakala! Viem, že ma rodičia podporujú, aj keď mi to možno nehovoria každý deň. Ale jednoducho to viem, cítim. Ale zrazu to počuť, to bolo niečo krásne!

    • 16.2.2020 / 21:22

      Moc děkuju, Ivannko:) Věřím, že rozhovor byl zasloužený, a je krásný, že tě doma takhle podporují! To já se před tátou slovo blog neodvážím ani vyslovit…

  3. 16.2.2020 / 12:39

    Já jsem dřív měla hrozný problém s tím, že si o mě lidi mysleli že jsem z bohaté rodiny a přitom vůbec nejsem. 4 roky na gymplu jsem odmítala kohokoliv pozvat do našeho bytu ,protože nedej bože aby uviděli že žiju v miniaturním 2+1 s dalšíma třema členama rodiny.

    • 16.2.2020 / 21:20

      To je strašný, vždyť je přece úplně jedno, kolik má kdo peněz:) A můžu se zeptat, jestli měli nějaký důvod, proč si mysleli, že jsi z bohaté rodiny? Moc tomu nerozumím…

  4. Anonym
    16.2.2020 / 23:15

    Hezky a výstižně popsaný syndrom, který nás postihuje napříč společenskými rolemi, pozicí v zaměstnáním aj. situacemi. Trochu se jen nemůžu zbavit dojmu, že se mimo řečené na těchto pocitech podílí neuspokojená touha vytvářet opravdové hodnoty, skutečně být něčím prospěšný a moci se tak plně realizovat a svoji jedinečnou osobnost uplatnit a rozvíjet k něčemu užitečnému. Ono totiž bohužel to, co dnes rádi a často nazýváme úspěchem se zásadní míjí s péčí a rozvíjením hodnot, které jsou schopny prostor našeho života naplnit, a to ve více rovinách. To čeho dosahujeme v kariéře nás velmi často šťastnými neudělá, motivace se ztrácí a my se cítíme jako klamači sebe samých i okolí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?