Jak náš život ovlivňují sociální sítě a internet?

Trpíme úzkostí, depresemi, nízkým sebevědomím, nespavostí a ztrátou pozornosti. Husákovy děti o nás někdy rozhlašují, že jsme hloupí, nic neumíme a nevíme, co je to opravdová práce. Svět bez internetu je pro nás jen mlhavou vzpomínkou z dětství a častěji než na kokainu jsme závislí na sociálních sítích.

Jsme internetová generace a vyrostli jsme s mobilem v ruce. Bez technologií a 4G v mobilu si už pomalu ani nedokážeme koupit rohlíky a přátele čím dál tím častěji vídáme jen skrze displej našich smartphonů.

Jak se proměnila společnost s objevem internetu a je digitalizace cesta do pekel?

Když byla roku 1969 vytvořena první experimentální síť ARPANET, nikdo tehdy netušil, jakou revoluci v našich životech způsobí. Za více než polovinu století internet radikálně změnil způsob, jakým lidé přemýšlí, učí se, pracují a žijí. Sociální sítě překopaly způsob, jakým navazujeme a udržujeme vztahy, máme neomezený přístup k informacím, mizí pracovní pozice a lidstvo hloupne. Vinit z toho internet a nové technologie, mi ale přijde až moc jednoduché.

Já osobně přirovnávám vynález internetu k objevu ohně. Může nám v mnohém pomoct, ale zároveň všechno zničit. A záleží jen na nás samotných, jak se ho rozhodneme využít. V následujících řádcích bych proto chtěla vypíchnout pár příkladů toho, co všechno nám internet a nové technologie daly a vzaly, a pokusím se vysvětlit, jak celou problematiku vnímám já, holka z řad generace Z.

Přístup k informacím, paralýza a fake news

Díky internetu máme neomezený přístup k takřka veškerému vědění světa. Během pár vteřin si můžeme vygooglovat, kolik obyvatel má Čína, jaká je politická situace v Iráku nebo jestli bude zítra pršet. Ztrácíme potřebu učit se, protože s dostatkem mobilních dat v telefonu se z nás stává chodící encyklopedie. Informací se na nás dennodenně valí tolik, že je nestíháme vnímat, natož vyhodnocovat. To inteligentnějšího člověka paralyzuje, jednudušší uvěří první kachně, kterou si přečte na konspiračních webech. S rozvojem technologií čím dál tím víc mluvíme o digitální demenci a o fenoménu fake news.

Ale ruku na srdce, je na vině opravdu ten zlý a proradný internet? Není to jen obětní beránek, kterým si omlouváme naši lenost a pohodlnost? Internet je přece jen nástroj. Nástroj, který nám v mnohém usnadnil a stále usnadňuje život. Nikdo nás ale nenutí, abychom kvůli němu pohodlněli. Nikdo po nás nechce, abychom přestali číst odborné knihy, neučili se jazyky a nepoužívali kritické myšlení, když čteme zprávy. A i když boj s fake news často připomíná Dona Quijota a jeho zápolení s větrnými mlýny, cesty, jak se bránit, existují. Jen musíme vynaložit trochu úsilí, abychom je objevili.

Vztahy, přátelství a Tinder

Před nějakou dobou na mě vyskočil jeden pozoruhodný oxymorón – sociální sítě prý ničí vztahy. A já chápu, co tím chtěl básník říct, jen si dovolím opět nesouhlasit. Sociální sítě vztahy neničí. Ničíme si je my sami.

Uznávám, že to, že se s kamarády sejdeme častěji ve společném chatu než v kavárně, je problém. Že vyprávět vnoučatům romantickou historku o tom, jak jsme s dědou jednoho krásného jarního dne oba swajpli doprava a tak vznikla maminka, není úplně ideální. A že úzkosti a deprese, kterými moje generace trpí, nemůžeme brát na lehkou váhu.

Ale sociální sítě jsou zase jenom nástroj. Oheň, který nás buď zahřeje, nebo spálí. Jestli se rozhodneme vtěsnat veškerý kontakt s našimi blízkými do bublin na Messengeru, je to jen naše volba. Když se chcete týrat fotkami vašich bývalých a měřit svůj úspěch počty srdíček na Instagramu, prosím. Z negativních následků ale neviňme sociální sítě. Ty jsou jen prostředníkem, který nám naše svobodné rozhodnutí umožní zrealizovat.

Abych nebyla pořád tak pesimistická, nesmím zapomenout ani na pozitiva, která sociální sítě na seznamování mají. Už nemusíme chodit na večerní kurzy vyšívání nebo společenských tanců, abychom se seznámili s novými lidmi. Můžeme komunikovat s přáteli na opačném konci planety a najít životního partnera, na kterého bychom na ulici jen stěží narazili. Díky skupinám na Facebooku a diskuzním fórům se stáváme součástí komunit a naplňujeme tak naši odvěkou potřebu někam patřit. A to je, myslím, obrovská přidaná hodnota našich virtuálních identit.

Práci bere, práci dává

Jak už jsem avizovala v úvodu, internet a nové technologie radikálně změnily způsob, jakým pracujeme. Čím dál tím víc povolání, která po desetiletí živila rodiny, zaniká. Nahrazují je nové technologie, stroje, jejichž mozky nejsou zatíženy chybami, kterých se jako běžní lidé dopouštíme. Prodavačky v obchodech se mění v samoobslužné kasy. Zlatý český ručičky jsou nahrazovány montážními roboty. Složité chemické vzorce už nepočítá člověk, ale dokonale naprogramovaný počítač.

Ale ani tady bych to neviděla tak černě. Technologie možná zabila nespočet tradičních povolání, ale zároveň i stovky nových vytvořila. Kdo by si ještě před několika lety pomyslel, že se bude živit jako bloger, PPC specialista nebo online kouč? Díky internetu se začaly smazávat sociální rozdíly a každý, kdo má jen trochu talentu a vytrvalosti, může na pracovním trhu uspět. Je jedno, jestli pocházíme z Horní Dolní nebo z velkoměsta – na internetu můžeme krůček po krůčku budovat svou osobní značku a dostat se k lidem, kteří by si o nás normálně ani kolo neopřeli. Můžeme začít podnikat a plnit si své sny. Můžeme pracovat odkudkoliv a kdykoliv se nám zachce.

A jestli nas stroje někdy definitivně nahradí? Pevně věřím, že ne. Technologie jsou pořád jen nástroj ovládaný člověkem. Umí jen to, co je naučíme. A taková kreativita, tedy schopnost tvořit a přicházet s novými řešeními, je lidská vlastnost, kterou jedničky a nuly (doufám) nikdy nezískají.

Kyberšikana, kyberkriminalita, kyberproblém

Tady není o čem. Kyberšikana, kyberkriminalita a všechno další kyberzlo jsou vážný problém, který se s masivním rozšířením internetu objevil. Házet na něj vinu je ale až moc prvoplánové. Na konci všeho je totiž zas a pouze člověk. Člověk, kterému nové technologie daly do rukou vidličku a záleží na jeho rozhodnutí, zda se s ní nají, nebo někoho bodne.

Soukromí a obchod s informacemi

Poslední stinnou stránkou, o které chci v souvislosti s internetem a používáním technologií mluvit, jsou kvanta informací, které o nás nadnárodní kolosy sbírají. Na vině ale ani tady nejsou proaktivní markeťáci, kteří nám servírují personalizované nabídky, nebo giganti jménem Facebook a Google. Vše, co vypouštíme do virtuálního světa, je výsledkem našeho (svobodného) rozhodnutí. Když se na sociálních sítích budeme pravidelně chlubit snímky v plavkách, které musí divák na fotce pozorně hledat, nebo s jointem marihuany u pusy, nemůžeme se divit, že je na nás vytasí potenciální zaměstnavatel na pracovním pohovoru.

To, že používáme navigaci a platíme aplikací v telefonu, je taky moc fajn. Co si mnoho z nás už ale neuvědomuje, je fakt, že nic z toho není zadarmo. Místo peněz dnes platíme informacemi. Čím jednodušší život díky technologiím a internetu máme, tím víc informací o sobě poskytujeme.

Ani za tohle bych ale internet neposlala na pranýř. Nechcete, aby se s informacemi o vás obchodovalo? Rozšlapejte telefon, sbalte krosnu a odjeďte někam hluboko do lesů. Žijte v izolaci, vařte si na ohni a lovte zvěř. Nic nám nebrání v tom nebýt součástí tohohle systému. Po staletí hrajeme jednu velkou hru, ve které se cítíme jistě a bezpečně, a dnešní internetová doba je jen další úroveň. Kdykoliv se nám zachce, můžeme přestat hrát. Volba je přece jen na nás.

Moudré slovo na závěr?

Zkrátka a dobře, to, jestli nás internet, sociální sítě a technologie jednoho dne zničí, podle mého názoru není ve hvězdách, ale v našich rukou. Doba je stále rychlejší, dezinformace se na nás valí z každého koutu, technologie berou pracovní místa a sociální sítě zásadně ovlivňují naše vztahy i vnímání sebe sama. To si uvědomujeme všichni. Není žádným tajemstvím, že lidský mozek nezvládá vnímat všechny podněty reálného světa, a my ho dennodenně nutíme zpracovávat ještě ten virtuální. Můžeme se z toho zbláznit, nebo využijeme technologie v náš prospěch. Můžeme hloupnout a pohodlnět, nebo se budeme rozvíjet. Informace můžeme slepě přijímat, nebo je budeme podrobovat kritickému myšlení. Je na každém z nás, jakou cestou se rozhodne jít.

A až se jednoho dne celý tenhle systém složený z ampérů, jedniček a nul zhroutí a my dohrajeme až do posledního levelu, dáme si to všechno zase hezky od začátku.

Velký třesk, mamuti a jedeme dál.

Jak vnímáte příchod internetu a sociálních sítí vy? Jaký vliv mají technologie na váš život?

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

6 Comments

  1. 14.10.2019 / 9:46

    Velmi pěkně jsi to napsala. Nezbývá než souhlasit. Internet je pouze nástroj, ale my jsme lidé, strůjci svého života.

  2. M.
    14.10.2019 / 12:21

    Já bych k textu dodala, že není od věci promýšlet všechna zmiňovaná negativa a zaměřovat se právě na edukaci a podpůrné mechanismy. Např. věta: „Vše, co vypouštíme do virtuálního světa, je výsledkem našeho (svobodného) rozhodnutí,“ je sice pravdivá, ale opět je zde prostor pro edukaci napříč věkovými skupinami. Pokud totiž někdo má problém se sebevědomím nebo sebehodnotou, jsou právě sociální sítě velkým problémem, které mohou napomáhat k manipulaci dotyčného a pak už ta věta prostě neplatí. Pak už to není svobodné rozhodnutí, ale zmanipulované rozhodnutí, o kterém si jedinec může myslet, že jej učinil svobodně. Např. pokud se děti odmala přizpůsobují se trendům a tedy i možnostem sociálních sítí, nemusí jejich manipulaci ani rozpoznat a to je dle mého špatně, protože pak prostě neplatí koncept svobodného rozhodnutí. Kdyby se IG spokojil s tvrzením, že za vše si může individuální jedinec sám a vše je jeho volba, vůbec by nepromýšlel koncept, že ze své platformy odstraní lajkovací srdíčka.

    • 14.10.2019 / 14:38

      Uznávám, že si naprostá většina lidí (zejména dětí) neuvědomuje nebezpečí internetu ani to, že jsou manipulováni, a naprosto souhlasím, že řešením je edukace. Pořád jsem ale toho názoru, že za naše chování na sociálních sítích i za to, jak na nás působí, jsme odpovědni my sami. Jako řešení vidím si tenhle fakt uvědomit a vzdělávat se v tom, na jakých principech vyhodnocují sociální sítě i např. zpravodajství příspěvky, které se nám zobrazují a tvoří tak náš virtuální svět:)

  3. 16.10.2019 / 12:08

    Ahoj Veru, naprosto souhlasím s tvými názory a děkuji za další skvělý článek. Kéž by se dostal k více lidem, kteří dennodenně nadávají na sociální sítě a samotný internet. Každá mince má dvě strany a to by si lidé měli uvědomit. 🙂

  4. 25.10.2019 / 20:51

    Napsáno velice dobře a pravdivě hlavně! Dnes jsem se zrovna po roce viděla s kamarádkou, se kterou jsem převážně byla jen na instagramu nebo na messengeru, díky internetu jsme byly obě dvě líný sednout na MHD a vážit hodinu nebo dvě cesty za tou druhou. Dnes už ale vím, že vidět ji mi opravdu pomohlo. Díky internetu a soc.sitím je bohužel v dnešní době vše jednodušší a když si to člověk uvědomí, tak to docela bolí!

    • 25.10.2019 / 21:34

      Mončo, smutný příběh, ale je to tak. Já vlastně s přáteli v kontaktu na sociálních sítích skoro nejsem. Chat využívám jen k tomu, abych si domluvila místo a čas schůzky:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?