Jak jsem zhubla 40 kilo (a sebeláska nikde)

Přiznávám, že k sepsání tohohle článku jsem musela sebrat hodně odvahy. Fotky, které vám tu dnes ukážu, jsou z dob, na které nevzpomínám moc hezky, ale jelikož k vám chci být upřímná a o tento článek si píšete už bezmála rok, rozhodla jsem se, že nastal ten pravý čas, abych s tím šla ven. Abych vám ukázala, že tělo je opravdu jen obal, který nás často ovlivňuje víc, než bychom si přáli…

Jak už asi většina z vás ví, to, jak teď vypadám, nemá s dobrými geny nic společného. Odmalička jsem byla ta tlustá holka, do které si každý rád rýpnul. Narážky a posměšky byly na denním pořádku. Došlo to dokonce až tak daleko, že jsem se o přestávkách ve škole bála chodit po chodbách nebo poznávat nové lidi, protože místo mého jména si každý zapamatoval jen přezdívku spojenou s mou hmotností. A to bolelo. Hodně.

O moc lepší to nicméně nebylo ani doma. Otec si vždycky našel příležitost, jak mě ponížit, a máma nechápala (a doteď nechápe), jak je možné, že po jídle někdo přibírá. Měla za to, že jsem jen vyžraná a musím jíst míň.

A tak někdy jsem někdy kolem deseti let začala s hubnutím. A co vám budu povídat, když se na to podívám zpětně, udělala jsem tehdy spoustu chyb. Začala jsem bez pomoci výživového poradce nebo nutričních terapeutek a výsledek byl fakt drastický. O tom jsem vám ale už psala v Jak jsem zhubla 40 kilo a v dalších článcích, které najdete v rubrice Ne Hladu, takže pokud vás zajímají podrobnosti, můžete se podívat tam.

Dnes vám tu chci povědět hlavně o tom, jak vše, čím jsem si prošla a ještě stále procházím, vnímám. Vůbec totiž nechci, abyste si mysleli, že když zhubnete, budete automaticky šťastnější. Ač to může znít skvěle, v některých případech tomu tak vůbec být nemusí.

Jak výstižně řekla v rozhovoru na DVTV Kateřina Cajthamlová, naše společnost je posledlá hubeností, což vede k tomu, že kdokoliv, kdo se tomuhle ideálu vymyká, se cítí být – řečeno narovinu – hnusný. Omlouvám se za tohle slovo, ale sama jsem si tím prošla a vím, jak kritičtí sami k sobě dokážeme být.

Společnost totiž zohledňuje jen dvě skupiny lidí – hubené a ty, co si za nadváhu můžou sami. Ty takříkajíc vyžrané. Nikoho už nezajímá fakt, že mezi lidmi s nadváhou jsou i tací, jejichž příjem a výdej se nijak neliší od normálu, a přesto mají kila navíc. Zkrátka a dobře, že každé tělo funguje jinak a někteří lidé za svou nadváhu třeba fakt nemůžou.

A i když se může zdát, že se situace pomalu mění a vzniká nespočet projektů oslavujících sebelásku a vše s ní spojené, nejsem si tak úpně jistá, že k nějaké změně doopravdy došlo. Řekněte mi upřímně, kdybych komukoliv z vás právě teď nabídla tělo, o jakém sníte, brali byste? Nebo byste zůstali takoví, jací jste, a sdíleli fotky v plavkách s hashtagem #sebelaska?

Pokud jste zvolili druhou možnost, gratuluju a upřímně závidím. Na rozdíl ode mě jste totiž vyhráli. Já jsem do dnešního dne nedokázala přijmout tu tlustou Veru, která mi byla zřejmě souzena, a proto žiju v neustálém omezování. Nepiju alkohol (což je pro společenský život fakt na nic) a den co den přemýšlím o každém soustu, které dám do pusy. Dort, pizzu nebo jakékoliv jiné guilty pleasure jsem neměla už pěkných pár let. A co ce týče událostí, které jsem odmítla kvůli tréninku, tak ty už radši ani nepočítám…

A přesně tady se dostávám k poselství dnešního článku. Není úspěch zhubnout a mít tělo modelky. Úspěch je přijmout tělo, které jste dostali, a být s ním zadobře.

Nechápejte to ale tak, že pokud se stravujete ve fast foodech, sportovali jste naposledy na základce a čína je na denním pořádku, máte svou nadváhu přijmout. Tehdy jste bohužel opravdu vyžraní. Myslím tím, že pokud jíte správně, a i tak máte nějaké to kilo navíc, vaše tělo funguje jinak a příroda zřejmě věděla, proč tyhle geny nadělila právě vám.

Já jsem možná se shozenými kily konečně nabyla sebevědomí a cítím se líp, ale cena za to je dost vysoká. Ač se to totiž nemusí na první pohled zdát, jídlo hraje v našich životech velkou roli, a vliv neustálého omezování se a odříkání je na psychiku fakt obrovský.

Takže, abych to shrnula, to, že jsem teď v očích společnosti hubená, není vítězství. Právě naopak. Vzdala jsem se. Doteď jsem nedokázala přijmout tělo, které jsem dostala, a nedokážu říct, jestli toho budu někdy schopná. Každým dnem s tím musím bojovat. A jestli to má někdo z vás stejně, prosím vás o jedno – buďte v tohmle ohledu silnější než já. 

Veronika ♥

P.s.: Pokud máte ve svém okolí někoho, komu by tenhle článek mohl pomoci, budu moc ráda, pokud ho prostřednictvím sociálních sítí pošlete dál.

33 Comments

  1. Defreecz
    16.11.2018 / 13:36

    Veru musím říct, že skvělý a opravdu upřímný článek. Cítím z něj, že si to psala opravdu srdcem a tak to má být.

  2. rH+
    16.11.2018 / 20:53

    Absolutně Vám rozumím!!! To, co popisujete znám… Držím palce!

  3. 16.11.2018 / 22:25

    velmi upřímný článek, musíš to mít velmi těžké…dnešní společnost je opravdu tvrdá a s nástupem sociálních sítí je to jenom horší horší 😥

    • 17.11.2018 / 12:03

      Teď sociální sítě, dřív časopisy… řekla bych, že tlak na to, jak máme vypadat, tu byl vždy:)

  4. 16.11.2018 / 23:23

    Chápu tě, i když sama to mám trochu jinak. Kdysi dávno jsem byla na žačátku anorexie a dokázala jsem to nějak zvrátit a postupně si v hlavě utvořit postoj, že je v pořádku, když nebudu děsivě hubená. A tak cvičím a hýbu se, ale ne tolik pro postavu, jako pro to, abych mohla jíst co chci. Není to vždy snadné, ale je to vážně osvobozující.
    Je to sakra těžké, ale pokud cvičíš, tak se neboj hřešit, stojí to za to :).

    • Jana
      18.11.2018 / 11:44

      Přesně tak, děsivá hubenost ani není hezká. Je v pořádku dát si občas dort a nepřemýšlet nad každým soustem. Nejdůležitější je být zdravá a šťastná. ☺

  5. Fit Maddie
    17.11.2018 / 14:53

    Když mi bylo asi 16-17, myšlenky jsem měla na tuty stejné. Hubenost především, prosím. Alkohol ? Nene. Pizza ? Nene. Od rána do večera přemýšlení, co bude mé další jídlo..

    Ano, přibrala jsem něco od té doby. Ale za tu volnost to fakt stojí ! 🙂

    FIT MADDIE

  6. Adéla
    18.11.2018 / 9:32

    Nemyslím, že je v pořádku každý den přemýšlet o každém soustu, to mi zavání psychickou poruchou. Z jedné pizzy určitě nepřibereš. Toto omezování mi nepřijde úplně v pořádku, zvláště když pravidelně cvičíš. A nemohu souhlasit, že nepití alkoholu je pro společensky život problém. Naopak jako problem vnímám nadměrnou toleranci k alkoholu a to, že už se lidi bez alkoholu neumí bavit a uvolnit, to mi přijde smutné (píši všeobecně, není to směrováno na tebe).

    • 18.11.2018 / 14:32

      Adél, já s tebou naprosto souhlasím. Není to v pořádku a snažím se s tím bojovat… A co se týče alkoholu, určitě máš pravdu, že bavit se dá i bez alkoholu, o tom žádná. Jak ale říkáš, pro společnost je nepití alkoholu další ”zvláštnost”, kterou si člověk musí obhajovat…

  7. Kamila
    18.11.2018 / 16:56

    Veru, mám chuť tě obejmout. Podle mě to ale nelze brát tak, že ti bylo naděleno tlusté tělo. Tak, jak jíš teď, je to správně a tak by měl jíst každý. To, že jde dnes společnost do kopru, co se jídla týče, je věc druhá. Vezmi si, omezování je kvůli společnosti a ne jídlu. Kdyby takto jedl každý, nepřišlo by ti, že se omezuješ.A naopak když jsi byla malá, jedla jsi určitě špatně a nebyla jsi zdravá, tím pádem to nebylo “tvé osudné” tělo. Podle mě by měl člověk jíst podle svého těla, ale než se to naučí, počítat kalorie holt musí. Doufám, že už to máš za ta léta trochu v malíčku a není to tak hrozné. Pro mě jsi třeba obrovský vzor, mám podobný příběh, co se tloušťky týče, teď procházím druhou ppp a už jsem z toho unavená. Možná tento komentář nedává smysl, ale věř mi, že pro sebe děláš opravdu to nejlepší.

  8. Ell
    18.11.2018 / 19:33

    Ahoj Veru,

    já tvoje články čtu jen občas, ale tenhle mě zaujal. Zaprvé bych Ti chtěla říct, že Tě naprosto chápu, znám a vím, čím si procházíš. Znám, jak rodina dokáže ovlivnit tvůj vztah k postavě na celý život (já například měla strach z toho, že budu celoživotně tlustá). Mám za sebou PPP a každodenní přemýšlení nad jídlem apod.
    Ten asi nejhlavnější krok si již udělala, přiznala si sama sobě, že je někde problém.
    Ona ta cesta za pohodou trvá, opravdu ano, ale stojí to za to.
    Musím říct, že mi hodně pomohla knížka Bez filtru od Zanormalniholky 🙂 Nikdy bych neřekla, jak málo slov dovede tolik.

    Držím Ti palce, nevzdávej se.

    P.S.: všechen ten stresující hon za postavou a neustálou kontrolou nad jídlem odešel ve chvíli, kdy jsem prostě na svoje nápady začala říkat “ano”. Takže ve chvíli, kdy mě napadlo dát si další kafe, prostě jsem si ho dala, pokud mě napadlo dát si čokoládu, prostě jsem si jí dala. Stejně tak když mě napadlo mrknout se na seriál, i když bych neměla. Život je moc krátkej na to, abychom si vše zakazovali.
    Jídlo je taky o emocích a požitku 🙂

  9. 18.11.2018 / 23:15

    Krásnej článek. Já s tím bojuju denno denně. A ač se snažím jíst zdravě, pít vodu a mít pohyb. Plus kojím dítě, nonstom se o malého starám. Ona se ta postava stejně nějak markantně nemění. Mám strie, celulitidu a prostě jasně jde vidět, že to jsou geny. Ty tvary, bříško, zadek, boky a už to dolů prostě nejde, navíc 150cm. :)) Takže fakt sranda. Někdy je to silná depka a vzápětí si řeknu, že jsem třeba díky tomu a svému tělu prožila to nejpohodovější těhotenství které dopadlo nejkrásnějším porodem a moje tělo všechno zvládlo na jedničku!

    BLOG Život s kojencem

  10. Patrícia
    19.11.2018 / 14:19

    Milá Veru,
    veľmi krásny článok a som rada, že si išla takto “s kožou na trh.” Sama keď som bola mladšia som bola trošku väčšia ako ostatné dievčatá a vždy aj vážila viac. Preto som si povedala stačí, veď keď môžu byť oni chudé, tak prečo nemôžem aj ja. A podobne ako ty som začala chudnúť. Skoro nič som nejedávala a po istom čase sa mi podarilo schudnúť ale vyzerala som otrasne. Príšerne mi padali vlasy, zhoršila sa mi pleť…. Jednoducho nebola som to ja a povedala som si, že stačí. Dnes už o trochu múdrejšia som veľmi vďačná za to ako vyzerám. Nemám síce modelkovské miery, pretože mám veľké boky, stehná a zadok a niekedy nadávam, že mohli by byť aj menšie, ale zase si poviem, že už nikdy nechcem hladovať tak ako predtým. A ďalšia vec, keď vidím nejakú chudú modelku som rada, že nie som na jej mieste, pretože za tú postavu, ktorú má vďačí len odriekavaniu a tvrdému tréningu a to by som ja nedokázala, radšej si dám nejakú tu čokoládku 😊A s úsmevom na tvári môžem povedať, že až v 2o rokoch som prišla na to, že je dôležité mať rada seba samú a ptm vás bude aj vaše okolie mať radu takú aká ste 😊 takže dievčatá, ženy tešte sa z toho, čo máte, že ste zdravé, krásne a určite neriešte žiadne kilečko naviac 😘

  11. Iva Králová
    19.11.2018 / 19:44

    Děkuji, výstižné a pravdivé…akorát se opravdu začít mít ráda, to bude fuška.

  12. Teya
    20.11.2018 / 13:09

    Hezké, ale dovolím si s vámi nesouhlasit. Posedlost hubeností je sice extrém, ale zároveň je to jen jedna strana mince. Tou druhou je neustávající tloustnutí populace, tolerance k obezitě a v podstatě neustálé posouvání hranic, kdy to, co dřív už byla nadváha, je aktuálně považováno za normu. To mi přijde děsivé a svým způsobem mnohem víc choré než ten první extrém. V současnosti víc lidí na světě umírá na obezitu (resp na její následky) než na podvýživu, a tak nějak cítím, že právě články jako je tento, tudíž plné řečí o sebelásce atd, jen nahrávají těm obézním, kteří si v tom lebedí a nejsou schopní ani ochotní na sobě cokoli změnit. Protože přece se “máme mít rádi jací jsme bez ohledu na ten obal” a kdo to tak nemá tak je buď hejtr nebo trpí PPP. Doufám že jste se neurazila, s ohledem na vaši zkušenost se omluvám za tu upřímnost, ale lehce mě to nadzvedlo.

    • 20.11.2018 / 16:12

      Právě naopak – naprosto souhlasím. Mluvím jen o tom, že když člověk jí správně a stejně je silný, je to vnímáno jako jeho “vyžranost”. Naopak, když je někdo hubený a jí nezdravé a nevyvážené jídlo, nikomu to nepřijde divné… a to je špatně. Je špatně, že se na školách neučí, jak dát tělu potřebné živiny a čeho se vyvarovat. Je špatně, že v takovém množství konzumujeme bílé pečivo, salámy, fast food, české omáčky a vše smažené a sladké. A tloustnutí populace je obrovský problém. Takže děkuju, nechtěla jsem, aby to vyznělo, že se máme přijmout, takoví, jací “jsme” i když si za tloušťku můžeme sami. S tím se rozhodně neztotožňuji:)

  13. Alena
    20.11.2018 / 19:24

    Veru, můžu se zeptat, kolik vážíš? Na té druhé fotce jsi opravdu hrozně hubeňounká. Zajímalo by mě totiž, jak jsi poznala, kdy už to tzv. stačí a že nemáš hubnout dál, že zrovna toto už je ta vysněná váha. Já s tím měla totiž problém, pořád jsem viděla na svém těle místa, která by potřebovala zhubnout

    • 20.11.2018 / 21:15

      To, že stačí, jsem nepoznala nikdy. Nicméně, vše se změnilo až s návštěvou nutriční terapeutky, kdy jsem se začala konečně stravovat správně a pochopila, že jídlo není jen o kaloriích, ale že je sakra důležité dbát i na poměr živin a kvalitu:) A změna postavy šla pak už jen ruku v ruce se správným stravováním:)

  14. 20.11.2018 / 20:30

    Moc tě obdivuji a smekám před tebou! Hlavně před tím, že sis už v 10 letech dokázala uvědomit, že je něco špatně a začala to řešit:)

  15. 21.11.2018 / 10:11

    Když jsem četla řádky, které si psala, měla jsem zvláštní pocit. Napsala si to opravdu upřímně a z každého slova jde cítit pocit, který cítíš.

    A tak nějak chápu to, o čem píšeš. Já si sice prošla jinými, ale podobnými situacemi a musím říct, že vím, jak se cítíš.

    Možná se ve mně probouzí “nemoc”, která se týká váhy a hubnutí. Od mých 4 let do 15 ti let jsem sportovala. Sportu jsem se vzdávala velmi těžko, ale nebyla jiná možnost. Cvičila jsem doma a snažila jsem se. Jeden člověk, který se mnoh již sdílí život 6 let, mi říkával a ptával se mě na to, proč necvičím “zadek” a podobně. Začal totiž chodit do posilovny a asi viděl holky, které vypadaly lépe než já, tak to promítal do mého života. Začala jsem cvičit. Pak tohle na delší dobu zmizelo, ale je to sotva 2 měsíce zpět a jsem v této situaci znovu, kdy si nepřipadám dost dobrá. 2 týdny jsem neměla pořádný oběd, protože bych litovala toho a bála se, že když něco sním, půjdu to vycvičit a bylo mi lépe. Ono takhle zdravé cvičení nefunguje a na zdraví už vůbec né. Během těchto 2 týdnů, jsem shodila 5 kilo. A mně se to líbí. Chci jít na 43 kg a zůstat tak, protože v takové váze jsem se sama sobě líbila nejvíce. A začnu cvičit, abych měla pořádně zpevněné tělo.

    Asi je něco špatně, já to tak nějak vím, ale nedám si říct..
    Asi tohle všechno dělám kvůli jednoho člověka a chce, abych cvičila jako ostatní jeho známí a přátelé v okolí a v posilovně.

    Ale zároveň mi ukázal to, kdy se sama sobě líbím nejvíc.

    Z této situace jsem zmatená a vlastně ani nevím, jestli tento komentář dává vůbec smysl. Kdo ví.

    • 21.11.2018 / 14:26

      Veru, nevím, kolik měříš a tak, ale 43 kilo je opravdu málo… nechtěla by ses jít poradit k nutričnímu? Abys neudělala nějakou chybu? Já chodím k holkám z Ne Hladu a úplně mi to otevřelo oči:)

  16. Raději anonymně.
    22.11.2018 / 18:02

    Krásný upřímný článek! Mám ráda když ve svých článcích otevřeš sama sebe, mám pak pocit že ten člověk co tu píše ten blog není jen dokonalá slečna co jí zdravě a má všechno pefektní. Tak na nás totž media působí, že ten člověk nemá žádné problémy a strasti.
    Já sama si prošla nečím podobným, neměla jsem sice nadváhu jako ty, ale měla jsem pár kilo navíc (a už je mám zas zpět), zhubla, dostala se do šíleného kruhu neustálého počítaní kalorií, každodenního cvičení, zmeškala spousty akcí, přestala se vídat s přáteli, sebevědomí na jednu stranu stouplo ale sebeláska klesla, hlídala jsem každou kalorii, měla výčitky když jsem jeden den necvičila a trestala se za kousek pizzy třeba i tři hodiny na kardiu. Ztartila jsem menstruaci, padaly mi vlasy. Z anorexie jsem přešla do bulimie se kterou bojuji do ted, znovu jsem nabrala co jsem zhubla i s kily navíc. Trpím depresemi, nechci nikam chodit, fotit se, nakupovat… jen se doma přjídám a zvracím. Už nevím kam dál. Je to těžké, psycholog mi nepomohl a já už nevím co zkusit. Přemýšlím že zkusím meditaci, jogu možná vegetariánství. Samozřejmě se to zas snažím shodit ale už zdravější cestou.
    Je to neuvěřitelné jak nás ten kult štíhlosti ovlivnuje, pokud se někdo narodil “větší” tak se potýká s urážkami a kritikou. Symbolem krásy je štíhlost. Je to smutné. Marylin Monroe nebyla žádná vychrtlina a přesto byla milována a obdivována. Čím to?

    • 22.11.2018 / 21:47

      Moc děkuju za upřímnost a fakt si toho vážím! Je mi líto, čím si procházíš a moc tě prosím, zkus navštívit nutriční terapeutky (třeba právě holky z Ne Hladu, kam chodím já). Věř mi, že ti to otevře oči:) Psychologové (a hlavně psychiatři) většinou jen ”nutí” jíst víc a takzvaně ”normálně”, ale to není cesta, jak se z toho dostat. Jedna z holek, Andy, si dokonce sama anorexií prošla a jsem si jistá, že ti pomůže. Za zkoušku přeci nic nedáš:)

  17. Klára
    26.11.2018 / 16:46

    Veru, skvělý článek. Zajímalo by mě, jak dlouho po zhubnutí ti trvalo samu sebe přijmout jako hubenou a vidět se tak? Já jsem kdysi zhubla, ale i po tom jsem si připadala pořád stejně tlustá a nevím, jestli někdy samu sebe dokážu vidět jako hubenou nebo aspoň normální.

    • 26.11.2018 / 20:38

      Klárko, hubla jsem postupně a asi nikdy jsem si neřekla, že TEĎ konečně jsem hubená… Ale čím víc mi to začalo říkat okolí, tím rychleji jsem tomu uvěřila:) Každopádně, teď bych se označila za ”normální” 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?