Jak jsem si uvědomila, že jsem všem naprosto ukradená

Je osm hodin ráno a já právě sedím na terase kavárny SmetanaQ, popíjím ledový kafe a náramně si tenhle okamžik užívám. Miluju chvíle, kdy mám v diáři naplánované psaní článku, popadnu počítač a zapadnu do některé z pražských kaváren. Miluju ten nenápadný ruch, který mě při psaní obklopuje. Miluju být sama mezi lidmi.

Když jsem před pár dny s Weef kafíčkovala v Super Tramp Coffee, naše dlouhé filozofování o životě došlo i k tématu umění být sám se sebou. Bavily jsme se o tom, že nám nedělá sebemenší problém zajít si jen tak do restaurace na oběd, na lekci jógy nebo na nějakou zajímavou přednášku. Že jsme každá okusila kouzlo sólo cestování a že nám dalo víc, než bychom si kdy myslely. A jednohlasně jsme si odsouhlasily, že vědomí, že umíme být samy se sebou, je neuvěřitelně osvobozující pocit.

Věřím, že nejsem jediná, kdo kolem sebe neustále slýchá, jak by vaši přátelé chtěli dělat to a to, ale nikdy se k tomu neodhodlají, protože nemají s kým. Nikdy se nedokopou do fitka, protože sami tam přeci nepůjdou. Nikdy nevyrazí objevovat krásy evropských měst, protože nemají parťáka. Nikdy nevyzkouší tu parádní burgrárnu, protože všichni jejich blízcí jsou vegani. Radši budou sedět doma na zadku a snít, než aby začali dělat to, po čem už dlouho touží.

Abych k vám byla upřímná, během puberty jsem na tom byla stejně. Nechodila jsem skoro nikam sama, protože jsem se bála, co na to řeknou ostatní. Že si budou v hlavě malovat, jak osamělá jsem, že s sebou nemám přítele nebo kamarády. Že na mě budou koukat skrz prsty, když půjdu do fitka nenamalovaná nebo když si v kavárně budu číst knížku.

Ale postupem času jsem si uvědomila, že jsem vlastně všem naprosto ukradená. Že každý má svých starostí dost a nikoho nezajímá, jak vypadám nebo s kým trávím (nebo netrávím) svůj čas. Lidé si chodí do kaváren popovídat s přáteli, pracovat a to, že v koutě sedí nějaká blonďatá holka s počítačem, možná zaznamenají, ale větší pozornost tomu rozhodně věnovat nebudou. A jestli jsem ve fitku vypadala jako zarudlé kuře a na lekci jógy jsem nezvládla dokonalého psa hlavou dolů, budu na konci dne vědět jenom já sama.

Zkrátka a dobře, možná je kruté to říct, ale většinu cizích lidí vůbec nezajímáte. Nevěnují vám pozornost. Nedomýšlí si, jak hrozný musíte mít život, když jdete někam sami. Tak si na to prosím vždycky vzpomeňte, až budete mít nutkání zůstat radši doma. Je to totiž fakt osvobozující pocit.

Jak jste na tom uměním být sami se sebou vy? Chodíte sami do restaurací a kaváren? Vyzkoušeli jste někdy sólo cestování?

Veronika ♥

 

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

19 Comments

  1. Najulline
    26.6.2019 / 12:55

    Ahoj Veru,
    moc hezký a trefně napsaný článek, pod který se s klidem podepíšu. Do kaváren chodím sama moc ráda, právě proto, že je tam klid a tak nějak celkově je to fajn být někdy jen sama se sebou. Na oběd jsem taky velmi často chodila sama (teď si dělám obědy doma, proto ten minulý čas) a nedělalo mi to problém, alespoň jsem si mohla v klidu projít diář, přečíst si knížku nebo dělat cokoliv. Cestovat jsem sama ještě úplně nezkoušela, alespoň ne do ciziny, protože jsem v cizině byla jen jednou, ale už za pár týdnů bych měla poprvé letět letadlem, tak jsem na to zvědavá. Ale po Čechách už jsem sama na výletě byla a bylo to moc fajn, když se můžeš rozhodovat jen podle sebe, nejsi vázaná na to, že má někdo o programu jiné představy než ty. 🙂

    • 26.6.2019 / 13:37

      Jani, s těmi obědy to mám stejně (taky si teď připravuji jídlo doma), ale vždycky jsem si to užívala:) No a pokud jde o cestování, neříkám, že sólo cestování je lepší nebo horší než cestování s přáteli nebo s přítelem – je to úplně jiný zážitek. Nemáš tam tu svojí bublinu a můžeš doopravdy poznat místní. Určitě to někdy zkus! Já teď letím do Paříže a pár dní tam budu mít volno (než mi začne škola) a přes skupinu na Facebooku jsem se už domluvila s jednou slečnou, že dáme kafe:) A uvidím, kam a ke komu mě osud ještě zavane:)

  2. Tereza
    26.6.2019 / 13:17

    Hezký článek! K tomu fakt musí člověk dospět… (A že mně to trvalo o hodně déle, než vám 🙂 Já to mám teda jednodušší, protože chodím s pejsky. Přijde mi skvělé, že se pak rozhoduju jen za sebe a nemusím řešit, co kdo řekne na to, že jdu za odpoledne do dvou a více kaváren a jestli se jim ty místa vůbec líbí.

  3. 26.6.2019 / 19:18

    Skvěle jsi to napsala! Snad to otevře zase pár dalším lidem oči (v tom nejlepším slova smyslu, ne násilně) a uvědomí si, že je nesmysl věčně řešit okolí. ❤️ Osobně moc nevyhledávám kavárny apod., ale čas, včetně toho na cestách, právě trávím nejraději sama. V klidu.

  4. Tamara
    26.6.2019 / 19:35

    Sama jsem ven začala chodit až teď na mateřské. Do té doby jsem ke každé aktivitě někoho potřebovala a vůbec jsem neuměla být sama se sebou. Teď jsem 2 roky doma a naučila jsem se to. No vlastně pořád nejsem sama 🤣.

    • 26.6.2019 / 21:46

      Znám spoustu takových lidí, co ke každé aktivitě někoho potřebují, ale mám pocit, že se tím zbytečně okrádají o spoustu skvělých zážitků. Jsem moc ráda, že jsi se naučila být (skoro) sama, Tamaro:)

  5. Štěpánka
    26.6.2019 / 21:18

    Krásný článek. Dřív jsem si také říkala, co si o mně budou lidé myslet. Poprvé jsem jela v 17 sama na koncert do Berlína a bylo to skvělý. Další rok to byl Londýn a tenhle Bratislava-Budapešť-Vídeň. Cestovat sama má je skvělý a všem vřele doporučuji to aspoň zkusit, i kdyby to mělo být tady u nás v ČR.

  6. Michaela
    26.6.2019 / 22:00

    Myslím si, že rozhodně by se člověk neměl bát někam vyrazit sám. Nepochybně mu to otevírá úplně jiné obzory. Já mám poměrně dost přátel, ale máme společnou hlavně školu a co se týče nějakých zálib, tak jsme se hodně odklonili. A já jsem začala pomalu vyrážet na různý akce sama tak, abych sama sebe neochuzovala o zážitky, když ostatní jet prostě nechtějí nebo máme odlišné režimy a náhledy na to, co by se kde mělo dít. Jsem ráda, že jsem se několikrát odhodlala někam sama vyrazit a už to pro mě není takový problém jako dřív. A není to většinou proto, že by si někdo mohl myslet něco o mém životě. O to vůbec nejde. Spíš jde o to, že mě často díky tomu tíží pocit samoty. Ono, když už člověk jezdí jenom sám a nemá ty zážitky s kým sdílet, tak je to alespoň pro mě poměrně smutná záležitost. Přijde mi líto, že nemám ve svém životě člověka, s kterým bych mohla podobné drobné radosti sdílet. A často je ten pocit samoty značně zdrcující.
    Takže za mě čas o samotě dobrý, ale parťák člověku taky neuškodí. Asi bych si nějakého měla najít.. 🙂 😀

    • 26.6.2019 / 22:12

      Míšo, naprosto s tebou souhlasím. V tomhle jsem ale fakt vděčná sociálním sítím, kde můžu ty svoje radosti sdílet jak s lidmi, se kterými zrovna nejsem, tak s vámi tady na blogu nebo Instagramu:)

  7. Iveta
    26.6.2019 / 22:34

    Chodit sama mi vůbec nevadí, ale překvapuje mě, kolik z mých známých neradi chodí sami třeba i v práci na oběd 🙂 Já si to naopak někdy velmi užívám, nemusím nic řešit, jenom prostě jsem, jím a je mi dobře. Taky zásadně chodím sama nakupovat – kromě velkých rodinných nákupů. Nepotřebuji aby mi někdo říkal, jestli mi ten svetr sluší, nebo jestli je hezčí ta nebo ta rtěnka. Nějak si to dokážu odhadnout sama 🙂 Chodím taky sama do cvičení, na plavání, do sauny – je to mnohem lepší, soustředím se na to co dělám a neprokecám to s kamarádkou. A velmi si užívám chození sama do divadla, kina, na výstavy. Nemám pak pocit zodpovědnosti za to, zda se někomu líbí či nelíbí dané představení, nebo alternativní islandský film.
    Naopk jsem ještě nikdy nebyla sama na cestách, nemám absolutně orientační smysl 🙁 Nebo na kole – ztratila bych se za první odbočkou 🙂 Tam si právě užívám setkání stejně naladěných duší – a to nás někdy chodí a jezdí i 18.
    On je totiž velký rozdíl být osamocený a sám protože chci. Umět být sám se sebou neumí každý, já to považuji za velký dar. A úplně nejlepší je, když to můžu střídat. Podotýkám jen, že mi je 55, takže už mám celkem slušné zkušenosti a díkybohu nejsem a nikdy jsem nebyla osamělá. Ale sama bývám ráda 🙂 Veroniko přeji Vám, ať si pobyt v Paříži vychutnáte a užijete dle svých představ ať už sama nebo s někým, s kým Vám bude milé trávit svůj čas. A těším se i na Vaše fotky a postřehy na IG.

  8. Majda
    27.6.2019 / 14:31

    Tak tohle je trefný! Dřív jsem chodila do fitka s kámoškou, ale ona pak na to kašlala a nechtěla jsem tam chodit sama, ale řekla jsem si no a co, tak půjdu sama – dělám to přece hlavně pro sebe. Od té doby se nestydím za to když si sama zajdu třeba do centra na nákupy a ještě si to zpříjemním posezením v kavárně. Myslím, že každý člověk si musí udělat chvíli pro sebe a být sám se sebou, aby na chvíli zůstal se svýma myšlenkama. Snít o něčem a místo toho sedět doma na zadku je zkrátka komfortní zóna.

    • Majda
      27.6.2019 / 14:33

      Oprava: snít o něčem a sedět doma na zadku je zkrátka komfortní zóna

  9. Léňa
    10.8.2019 / 14:32

    Moc hezký článek, taky nemám problém jít kamkoli sama a jen si prostě udělat hezkou chvilku u kávy v oblíbené kavárně 🙂 Moje mamka mě v tomhle občas nechápe a často se mě ptá, jestli mě to samotnou fakt baví… Ano, baví! Už mě nebaví čekat, až na mě budou ostatní mít čas nebo až mě někdo udělá šťastnou, na to je život moc krátký 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Přejít k navigační liště

Copak hledáte?