Přejít k navigační liště

Co je a není normální?

Co je a není normální?

Kdybych měla říct jednu jedinou věc, za kterou jsem práci v marketingu vděčná, byla by to nutnost neustále vystupovat ze svý sociální bubliny. Vymýšlet kampaň pro kavárnu nebo módní brand, jejichž cílovky jsem součástí, je hračka. Vím, co od značky chci, co vyřeší můj problém a proč se budu ráda vracet. Všechno hodím na papír, nakreslím si pár myšlenkových map, pár dní o tom přemýšlím a (zpravidla v tu nejnevhodnější možnou chvíli) přijde nápad, na kterém celou komunikaci postavím.

Mnohem větší oříšek je ale klient, který je zaměřením na míle vzdálený od všeho, o co se běžně zajímám. Ať už je to značka aut, pojišťovna, výrobce hraček pro děti nebo to nejpoctivější sádlo na trhu, v prvních chvílích nemám ani ponětí o tom, co by lidi, ne které značka cílí, mohlo zajímat. Netuším, co je trápí, jak tráví volný čas, jaká média sledují… A abych vůbec mohla vymyslet koncept, který bude efektivní a splní klientova očekávání, kreativní práci musí vždycky předcházet několikadenní exkurze. Exkurze do světa mimo mojí sociální bublinu. 

V takovém světě se pak zpravidla potkávám s lidmi, kteří nemají Instagram ani LinkedIn, čtou bulvár, vykupují supermarkety a volí Babiše. S lidmi s nekonečným zdrojem peněz i studenty biochemie, které šetří každou korunu. S lidmi, co každé ráno snídají rohlík s uherákem a večer zakončí pěti plzničkami. A každý takový výlet (trošku nudně nazývaný rešerše) mi dá pomyslnou facku a připomene mi, že to, co já považuju za normální, vlastně vůbec normální není.

Jak už jsem vám psala v článku o manipulaci a chybách v našem myšlení, náš mozek má tedenci všechno zjednodušovat. Čím míň informací máme, tím přesvědčenější o vlastní pravdě jsme. Děsí mě, kolik marketérů tvoří kampaně na základě pocitů a dojmů a kolik lidí je skálopevně přesvědčených o tom, co je a není normální. Jediné, z čeho můžeme vyvozovat alespoň trochu objektivní závěry, jsou tvrdá data a čísla. Jestli se mnou nesouhlasíte, pro diskuzi je prostor v komentářích.

Zkrátka a dobře, poselství tohoto článku je jediné – opouštějte občas svojí sociální bublinu. Bavte se s lidmi, kteří mají jiné zájmy než vy. Kupte si Blesk, dejte se do řeči s tím zvláštním sousedem odvedle a zabrouzdejte do pochybných facebookových skupin a diskuzních fór (doporučuju Modrého koníka, eMimino a drbárny na Vinted, které jsou takovou přehlídkou bizáru, že je správci pravidelně mažou). A pokud je mezi vámi někdo, kdo dělá v marketingu, moc vás prosím, vykašlete se na pocity a vždycky, vždycky, vždycky si o cílovce zjistěte co nejvíc informací.

Co je a není normální je čistě subjektivní záležitost. A to, že máte stejný pohled na svět jako vaši přátelé, ještě neznamená, že je to nějaká norma platná pro všechny.

Veronika ♥

PS: Vaši dnešní exkurzi můžete začít třeba tady.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

5 Comments

  1. 21.6.2020 / 13:46

    Celý můj reálný svět je mimo mojí bublinu. Tu mám jen na internetu, takže u mě opravdu nehrozí, že bych v něčem ustrnula. Někdy je mi ale líto, že tu možnost nemám. V té bublině bych byla spokojená, nemusela bych řešit, proč si moje tchyně kupuje 5 šamponů najednou a když myje kuchyň, nevypíná vodu. Proč volí podle toho, jak kdo vypadá, proč komentuje, že je někdo gay nebo má růžové vlasy. Bylo by o tolik snazší, kdyby jela na stejné vlně.

    • 23.6.2020 / 7:26

      Péťo, ani nevíš, jak moc ti rozumím:) Moje rodina je taky zcela mimo mojí sociální bublinu, ale jsem za to vlastně ráda. I když mě to v mnoha ohledech frustruje, dává mi to alespoň nadhled:)

  2. Hana
    24.6.2020 / 12:12

    Super, super, super článek. Tolik myšlenek a pravdy v pár slovech. Máte co předávat, Veroniko! Pokračujte v tom! Hanka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?