Buďte offline. Alespoň někdy!

Vybavujete si ještě ten svět, který neovládaly sociání sítě? Kdy jste se v restauraci najedli bez toho, aniž byste před tím několik minut poskakovali kolem stolu s telefonem v ruce? Kdy jste měli tak maximálně účet na Lidé.cz a slova jako Facebook nebo Instagram ještě nikdo neznal?

Já už moc ne. Vyrůstala jsem v době, kdy tohle všechno začalo. Postupem času mi přišlo úplně normální sdílet se svými přáteli desítky fotek focených webkamerou (fakt, webkamerou!), pak přišlo focení jídla, kafe a všeho, co je alespoň trochu insta friendly. Obsah na Instagram a blog byl už jen třešničkou na dortu, která je naprosto esenciální pro mou aktuální práci.

Co mě ale vedlo k sepsání tohoto článku, byl jeden zajímavý názor, který jsem nedávno zaslechla v Show Jana Krause. Kdybychom si prý měli najít čas, abychom si všechny ty fotky, co neustále pořizujeme, mohli prohlédnout, potřebovali bychom k tomu minimálně daší půlku života. Ideálně před padesátkou přestat a zbytek života už jen prohlížet a vzpomínat, jak hezky jsme se měli.

Jenže… opravdu ty fotky fotíme jen pro sebe? Do alba? Abychom měli na co vzpomínat? Já si tím tak jistá nejsem. Vždyť veškeré sociální sítě nám poskytují to, po čem toužíme už od narození. Pocit uznání. Uznání, že náš život stojí za to. Že jsme něco dokázali. Něco znamenáme. Čím víc srdíček, tím zajímavější náš život je.

Takže ruku na srdce. Fotky na sociální sítě prostě nesdílíme, abychom měli na co vzpomínat. K tomu už nějaký ten pátek moc hezky slouží papírová alba. Veškerý obsah publikujeme pro lidi. Pro naše přátele, dávné lásky i jejich aktuální přítelkyně. Možná je chceme inspirovat, podělit se svou o radost ze života, nebo v nich vyvolat závist. Tak či onak, naši přátelé i followers jsou publikum, na které myslíme vždy, když klikáme na tlačítko sdílet.

Nicméně, nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Tak to prostě je. Milé komentáře nám mohou krásně suplovat pochvaly, kterým se nám doma nedostává. Tinder nám dodá sebevědomí a Instagram pocit, že život může být perfektní. (S pár filtry, ale přece.)

Co je ale sakra důležité, je vědomí, že svět sociálních sítí nemá s tím reálným moc společného. Jsou to dvě různé galaxie a v každé platí jiná pravidla hry. Baví mě mezi nimi cestovat, brát si z nich to nejlepší, ale vždycky mám na paměti, že online kontakt nikdy nemůže nenahradit ten reálný.

A jak v DVTV krásně řekla Pavlína Loužeňská: „Občas je lepší nesdílet nic a jít radši ven.“

Jak vidíte dnešní dobu vy? Jsou pro vás sociální sítě důležité?

Veronika ♥

12 Comments

  1. 13.3.2018 / 16:39

    Ze sociálních sítích užívám snad jen Facebook a Instagram. Na Facebook už dávno nepostuji své fotky a události, co se staly; maximálně tak jednou ročně. Instagram využívám asi nejvíce, ale stejně mám účet uzamklý 🙂 Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy byl frajer ten, kdo měl tlačítkovou Nokii.

  2. 13.3.2018 / 18:09

    Zaprvé, moc ráda čtu tvoje články na toto téma. Já za sebe říkám, že ano sociální sítě jsou pro mě důležité, ale ne až tak z hlediska osobního života, jak spíše toho pracovního. Většina mojí práce v podstatě zahrnuje sociální sítě a internet.
    A čistým svědomím můžu říct, že nefotím fotky jen proto, abych je mohla dát na sociální sítě a ukázat, jak je můj život perfektní. 99% fotek vůbec neopustí můj telefon nebo disk počítače. Opravdu většinu fotek si fotím pro sebe. Občas mě to totiž příjemně zahřeje u srdce, když na pár z nich kouknu.

    • 13.3.2018 / 20:37

      Míšo, mám to stejně – ač toho o sobě sdílím víc než dost, je stále mnoho osobních věcí, které si nechávám pro sebe:) A ohledně fotek, je jedině dobře, že fotíš pro sebe:) Já díky své práci a blogování už většinou nic jen tak do alba nefotím, jinak bych už měla místo rukou pořád jen foťák:D

  3. 13.3.2018 / 20:58

    Je to pár let zpátky, kdy se nám učitel snažil promluvit k srdci a povídal, ať se podíváme jen na poslední 3 příspěvky na FB – každý měl v přátelích někoho jiného, každému se zobrazily jiné příspěvky.. Všechny tyto příspěvky ale něco spojovalo.. Byla to negativita, problémy, smutek.. Jak jsem teď četla tvůj článek, tak jsem si na to úplně živě vzpomněla.. Ale nejhorší na tom je to, že ono se to moc nezměnilo…
    Teď začínám odznova s blogem, takže za mě sociální sítě ano, ale pořád s rozumem 🙂

  4. 13.3.2018 / 21:00

    Krasnej clanek jako vzdy! Ty pises proste tak neskutecne dobre a mas tak pravdu, o muj boze, ja jsem vzdycky tak motivovana po tvych clancich a zacnu nade vsim tolik premyslet. Moc dekuju!!! <3

  5. 15.3.2018 / 10:46

    Myslím, že je hodně důležité umět si v hlavě srovnat, že sociální sítě nejsou realita, přesně jak píšeš. Krásně to je vidět například u lidí, kteří na instastories dávají fotky před a po úpravě. To si vždy uvědomím, že za krásnými účty je také hodně práce a nic není tak dokonalé, jak se může zdát. Každý by se měl snažit najít svou vlastní rovnováhu mezi online a offline světem. Někdy to není úplně nejsnazší, hlavně když mě online svět také živí, ale čas strávený offline s přáteli, rodinou nebo jen tak sama venku, je vždy mnohem víc naplňující, než sjíždění internetu. Zároveň z blogů, instagramu i youtube čerpám hodně pozitivního – inspiraci, motivaci nebo lepší náladu a odpočinek. Vše je o rovnováze 🙂

  6. 15.3.2018 / 21:18

    Je důležité si tohle uvědomit a nenalhávat si nějaký jiný důvod, proč sociální sítě užíváme. Mě prostě sociální sítě baví, baví mě sledovat ostatní a inspirovat se jimi, a pokud se jedná o lidi, co znám i osobně, tak zkrátka chci mít tušení, co se v jejich životě děje. Já jsem se podobně zamýšlela nad otázkou, jestli bych dělala to, co dělám, kdybych se o to s nikým nemohla podělit – třeba takové focení, psaní či cestování – dělala bych tyto věci, kdyby o tom nikdo nevěděl?

  7. Lucie
    1.4.2018 / 8:58

    Na chvíli jsem propadla instagramu a fotila všechno možné pro radost s tím, že dám kus sebe veřejně. Insta fotky beru jako inspiraci na kavárny, místa a přírodu kterou chci sama objevit, navštívit. Tento rok se stal však u mě zlomovýmrzí protože jsem přestala postovat fotky na svém účtu a z veřejnýho udělala uzavřený. Prostě jsem potřebovala zavřít tyhle vrátka a přesně v únoru někdy v půlce se to stalo. I když jsem nepřidávala fotky denně i tak jsem svým způsobem na to myslela, že bych měla zase něco přidat… v tu chvíli se to ve mně zlomilo a řekla jsem si takhle už tedy ne. Samotné mi to přišlo protivné… tak jako mi neuvěřitelně přijde hrozné, když v kavárně vidím pár zamilovaných lidí, jak se při rozhovoru mezi sebou nesoustředí a s prominutím čumí do telefonu a jak vůbec jsem se dovtípila že jsou zamilovaný pár možná těmi letmými doteky a občasným očním kontaktem. Facebook mám už opravdu dlouho a taky už nesdílím jako dřív. Většinou z řídka jednou za měsíc sdílím fotku, odkaz někdy i to ne. A ano mám tam hodně foto alb nebo fotky, které sdíleli moji přátelé, ale už to hodně opadlo. Spis už toto médium beru jako další možný kontakt s lidmi mně blízkými a známými.

    • 1.4.2018 / 9:53

      Luci, děkuju za názor! To tvé prozření že bych měla zase něco přidat, mě fakt zaskočilo. Ale mile. Vážně to není úplně v pořádku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.