Sedím v tramvaji, víčka mi padají únavou, v ruce mám dnes už čtvrté kafe a hlavou mi létají věty, které mě v posledních dnech bombardují ze všech stran: „Pro tebe to bude hračka.“, „Já věděl, že to dáš.“, „Kdo jiný by to měl zvládnout, když né ty?“.
Moje okolí má ze mě zkrátka pocit, že všechno zvládnu levou zadní. Že s plynulou francouzštinou jsem se zřejmě už narodila, že jsem v porodnici ostatním batolatům vysvětlovala, na jakém principu funguje McGregorova teorie XY a po cestě na dětské hřiště jsem byla schopná vyjmenovat všechny architektonické slohy, které jsme za tu dobu potkali.
Že teď to pro mě přece nemůže být problém. Já a nedat zkoušky? To přeci nejde. Jak by na tom pak byli ostatní? Ti chudáci, co neměli takové štěstí jako já?
Prozradím vám ale jedno tajemství. Nejsou žádní ostatní. Nemám superschopnosti. Bohužel. Pokud se na něco nenaučím, tak to nevím. Pokud nebudu pravidelně číst články ve francouzštině, tak ji zapomenu. S angličtinou to samé. Když nebudu každý den pročítat marketingové weby a sledovat přednášky na YouTube, ztratím přehled. Jsem taky jenom člověk a nedokážu všechno. Jenže moje okolí si takovou možnost zřejmě vůbec nepřipouští.
A právě tahle vysoká očekávání mě neustále staví do role, v jaké vůbec být nechci. Nechci nikoho zkamat. Připravit ho o iluze. A nejde jen o studijní výsledky. Tahle očekávání se prolínají celým mým životem.
Za pár dní budu přednášet před dvěma stovkama lidí a jediný, komu se z toho klepou kolena, jsem já sama. Všichni, komu jsem o tom řekla, jsou pevně přesvědčení, že pro mě to bude hračka. Ale nebude. Bude mě to stát sakra hodně sebezapření a odvahy. Kvůli zkouškovému si ani pořádně nestíhám připravit prezentaci, natož si něco nacvičit. A vidina totálního propadáku je s každým dalším dnem víc než reálná.
Abych to uvedla na pravou míru, je mi jasné, že to moji blízcí myslí dobře. Ale už si neuvědomují, jak náročné je žít s pocitem, že nebudu dost dobrá. Že ta Veru, které se vždycky všechno dařilo, najednou selhává. Slábne. Nemá na to.
Jenže žádná superVeru neexistuje a nikdy neexistovala. Jsem pořád jen ta obyčejná holka, která začínala na stejné stratovní čáře jako všichni ostatní. Jen se nevzdává. Bojuje a jde si za svými sny. Ať to stojí, co to stojí. Nemám to lehčí ani těžší než kdokoliv z vás. Překonávám ty samé překážky, padám, vstávám, stále dokola. Učím se z chyb a všechno, co mám, kde jsem, kým jsem, je jen výsledek dlouhé cesty. Cesty, kterou se může vydat každý z vás.
Pokud tedy ve svém okolí máte někoho, komu se na první pohled skvěle daří, zkuste si představit, kolik tvrdé práce za jeho úspěchem je. Nezáviďte. Zeptejte se ho na jeho cestu, na to, kolik úsilí musel vynaložit, aby se dostal tam, kde je. A třeba budete překvapeni, že realita není zas tak růžová, jak by se na první pohled mohlo zdát…
Když jsem přemýšlela, jak bych vám mohla dnešní myšlenku shrnout, objevil se mi před očima jeden citát, na který si vzpomenu vždy, když mi začínají docházet síly. Autorství patří jednomu z nejvlivnějších mužů naší historie a myslím, že nic nevystihuje tajemství úspěchu lépe než následující slova:
„Jsem přesvědčen, že polovina toho, co rozdělí úspěšné podnikatele od těch neúspěšných, je pouhá vytrvalost.“
– Steve Jobs
Tak si na to, prosím, vždycky vzpomeňte.
Veronika ♥
Brýle – Zoot
Děkuji. Tohle jsem si dnes potřebovala přečíst (zítra státnice). ?
Autor
Klárko, držím palce!
Ani nevíš, jak moc mi tímto článkem mluvíš z duše. V té části s rodinou, pocitem zklamání, zkrátka všude! Je hezké vidět, že to tak necítím sama, moc hezky se to četlo. Děkuji! 🙂
Autor
Domčo, moc děkuju!
Tak tenhle článek ♥ Odteď ho budu všem posílat, protože přesně s tímhle tlakem okolí jsem žila celý minulý rok.
„Víš kolik lidí už odmaturovalo před tebou? Pro tebe to nebude vůbec žádný problém. Už jde jen o to, kolik budeš mít jedniček. “ Jenže takhle to v mé hlavě nefunguje. Já jsem si vymýšlela plán B a kam odletím, když neodmaturuju. Tady z toho tlaku akorát cítím, jak mě nikdo nezná, a říkám si pak, jestli kolem sebe nemám jenom sobce, i když to myslí dobře.
Děkuji ti, že jsi vyjádřila to, čím jsem teď trpěla. Děkuji ti za to, jaká jsi a že jsi na blogu upřímná. Proto tě sleduji a podporuji. A nakonec ti nenapíšu „To zvládneš“, ale jenom dodám:
Zkus si představit, jak na sebe budeš po tomhle všem pyšná a jak moc tě to někam posune.
S pozdravem,
Anie Green 🙂
Autor
Ani, nemyslím si, že by ti lidé byli sobci, chtějí tě jenom podpořit:) Jen si neuvědomují, že to má občas opačný efekt… A za tu závěrečnou větu moc děkuju! To je přesně to, co jsem potřebovala slyšet:)
Skvělý článek! ?
Jinak, na jaké přednášky na YouTube se díváš? ?
Autor
Anželko, moc děkuju! Tak různě, mám moc ráda Na volné noze, Fuckup Nights, ZeptejSeFilipa, heyDominik… a tak:)
Děkuju moc! Musím se na to taky někdy podívat. Až udělám státnice ?
Super článek. Když jsem se vrátila z Anglie, lidi si mysleli, že jsem se vrátila s milionem a že jsem spíš cestovala než pracovala. Opravdu jsem tedy šetřila a nekupovala si žádné oblečení, cestovala jsem dost, ale vždy to vypadalo tak, že v pátek jsem v pět-šest měla padla. Během půl hodiny se sbalila a odjížděla pryč. Někdy jsem pracovala i sobotu večer a neděli ráno. Ale proč se během dopoledne neprojít po Londýně? Bylo to strašně krásné období, ale taky to něco stálo. Nebýt líný a vstávat brzy ráno, nekupovat si zbytečné věci (a že některé boty byly opravdu moc krásné) a počítat a plánovat. Ale moc ráda na to vzpomínám a šla bych do toho znovu. 🙂 Přeji hodně štěstíčka a ať vše dopadne, jak si přeješ 🙂
Autor
Já tobě taky, moc děkuju!
Tady se hodí ještě jeden citát: „Ať už si myslíte, že to dokážete nebo nedokážete, v obou případech máte pravdu“. Reakce okolí vnímej jako obdiv nad tím, co vše se ti daří a dál to neřeš. Oni to neovlivní, pokud to nedovolíš. Pokud jde o to přednášení, jsem na tom stejně – introvert, který by se cítil mnohem lépe na židličce mezi posluchači namísto na pódiu. Každopádně tam budu mít krátkou desetiminutovku taky. Vím, že to nějak dopadne, protože už jsem dvakrát přednášel před větším počtem lidí a delší dobu. Moje metoda je, si to vůbec nepřipouštět. Stresovat se hodlám až potom, co to skončí. Do té doby to neřeším. Je to jako se závratí. Nedívej se dolů a nemysli na to. Určitě si neopakuj, že tam bude tolik a tolik lidí atd. Soustřeď se jen na myšlenku, kterou jim chceš sdělit a to ti zaměstná hlavu, aby sis nepřipouštěla tu stresovou situaci. Zaměř se na podrobnosti, jako bys to vysvětlovala kamarádce a stresovat se nestihneš. Ani se nenaděješ a zjistíš, že už je to za tebou, a tak hrozné to nebylo. Víš oni ty lidi v publiku budou chápat, že třeba někdo vystupuje poprvé a jediné, na co budou myslet, když by se ti nedařilo, je, jak jsou rádi, že tam nemusí mluvit oni. Pro většinu lidí je to totiž nepředstavitelné a proto tě i tak budou obdivovat za odvahu postavit se před dav. Snad tě to trochu uklidnilo 🙂
Autor
Moc děkuju za podporu:) A také držím palce, to zvládneme!
Stejně jako ostatní, i já tohle znám moc dobře. Nejhorší ale je, že ty největší očekávání a tlaky si tvořím na sebe já sama a nechci vidět, až to jednoho dne opravdu nevyjde…
Ve vlnách
Autor
Nivo, o tom mi něco povídej:) Ale věřím, že vše, za co budeme bojovat, se splní:)
Milá Verčo, tak tímhle článkem jsi mě naprosto utvrdila v tom, že jsem taková tvoje brněnská kopie! Teď o zkouškovém se všemi těmi pocity bojuju taky, zvlášť když jsem člověk, který si rád dokazuje, že má na víc a pouští se do věcí, které jsou totální výzva a novinka do života. Pak když slyším, že někdo nechápe moje obavy z neúspěchu a že jsem trapná a pořád opakuju, že něco nedám, mě mrzí, že tihle lidé nevidí to úsilí, které vynakládám právě proto, abych uspěla. Všichni mají pocit, že jsem se taky narodila a mluvila hned francouzsky, že se poflakuju a úspěch přichází sám, ale nikdo nevidí dny prosezené v knihovně nebo hodiny strávené v práci. A pak mě dokáže nejvíc zabolet, když se svěřím s tímto strachem z neúspěchu kamarádům a jejich odpověď je „Ty si pořád jen stěžuješ“. Tak ti chci jenom poděkovat, že si zase líp uvědomuju, že v tom nejsem sama ❤
Autor
Aničko, přesně vím, o čem mluvíš:) A s tím stěžováním já zas otravuju mámu:D
Veru, hezký článek. Ale vždycky se na to zkus podívat z té druhé strany 🙂 ne vždy to musíme vnímat jako tlak, někdy zkrátka když my sami v sebe nevěříme, může nám pomoc to, že v nás věří někdo jiný. Myslí to dobře, chtějí nás motivovat, podpořit… sama občas mám chuť začít křičet a říct jim „vy asi nevíte jak zrovna TAHLE zkouška a ještě na právech vypadá, co?!“. Ale oni to myslí dobře. A pak si vždycky uvědomím – to bys radši doma slyšela „Tak tohle určitě nezvládneš.“ To by přeci bylo mnohem horší 🙂
Já jsem se dlouho podobnými myšlenkami zaobírala a řešila. Pak jsem dospěla k závěru, že je lepší vypadat jako superžena, než falešná skromnost. Jsi dobrá, přiznej to. Stojí za tím spousta práce, přiznej to taky. Ale skromnost je vada charakteru a skromný lidi to nikam nedotáhnou.
Poznámky o tom, jak se určitě nepotřebuju učit, protože „to dám“ už pouštím jedním uchem tam a druhým ven, ale svým způsobem mi dodávají potřebné sebevědomí před zkouškou. Když už jsem přesvědčila tolik lidí, že to mám v kapse, přesvědčím i pedagoga. 😀
Popravdě taky tě tak dost vnímám (v tom dobrém smyslu). Nikdy jsem totiž nechápala kolik toho stíháš, že jsi aktivní snad ve všech směrech a hrozně tě obdivuji jak to všechno zvládáš.
Každopádně chápu, že i ty jsi jenom člověk, takže budu držet palce, ať všechno vyjde a když ne, tak to přeci není konec světa, když nejde o život, tak nejde o nic. 🙂 A nemyslím si, že bys někoho mohla zklamat, každému z nás někdy dojde energie a je to jen známka toho, že máme trošku zpomalit, odpočinout si a pustit se do všeho ještě s větší energií. ♥
Autor
Terezko, moc děkuju za důvěru a tak nádherný komentář ♥
Pani, super clanek! Uplne si mi vyrazila dech, nemam slov!
Sandra
Autor
Sandruš, moc děkuju!
Moc hezký článek 🙂 vždycky mě překvapíš svou upřímností a někdy mám pocit jako by jsi psala za mě. Neustále slyším ty to zvládneš, to je pro tebe hračka. Co když ale není ? Co když to snad ani nechci zvládnout? (VŠ) Studuju vlastně už jen proto abych to dodělala a nezklamala rodiče, i když bych ráda dělala něco jiného a nevím zda mi ten titul k něčemu bude. Čekala jsem od studia trochu víc praxe a zatím jen píšu plno projektů kterých mám plné zuby. A tak si říkám, k čemu mi to bude když mě to stejně nenaučilo nic co budu v budoucnosti dělat ? K čemu mi bude titul když chci pracovat na volné noze? Studuju marketing a komunikace a tím se chci v budoucnosti i živit, ale studium mi nic nedalo kromě teorie.
Napadlo mě jestli nechceš udělat i článek o online marketingu, jeho studiu a práci 🙂
Díky.
Blanka
Autor
Blani, kde studuješ marketing? Já jsem také nechtěla na VŠ, ale teď jsem na VŠKK opravdu moc spokojená a mám pocit, že mi to opravdu hodně dalo:) A online marketing není úplně můj šálek kávy, jsem spíš kreativec:)
V Dánsku 🙂 co teda nakonec studuješ?
Autor
Kreativní marketing:)
Tohle mi upřímně pomohlo. Pořád slýchám ze strany mé rodiny, že musím být ve všem nejlepší, abych to někam dotáhla. Kolikrát už ani nemůžu spát, nebo respektive nesmím protože se do noci šrotím školu, abych byla perfektní a kolikrát vlastně vůbec ne pro sebe. Kdyby záleželo na mě, někdy se spokojím i s průměrem, když opravdu nezvládám. Posledních pár dnů je mým nejlepším kamarádem silná káva a nějaká ta chabá hodinka spánku. Zvedám telefon mé mamce se slovy, že nemám čas a musím se učit a ona mi na to jen poví, že ji nemám zklamat. V čem? Že v některých věcech nejsem dost dobrá? Že bohužel ze mě nebude světová architektka? Někdy mě očekávání druhých zabíjí víc, než to, že se donutím pracovat dále.
Autor
Anetko, to jsem moc ráda! Věř mi, že dřít jen pro spokojenost jiných, je zbytečné. Dělej to, v čem vidíš smysl, co baví TEBE. Chápu, že nechceš mamku zklamat, ale pokud tě má ráda, musí pochopit, že máš svůj život, své hodnoty, své sny:)
Hrozně moc ti fandím, jen používání nerecyklovatelných to-go kelímků jako módní doplněk mi teda trhá srdce. Udržitelnost a respekt k planetě je víc cool :))
Autor
Luci, nepoužívám kelímky jako módní doplněk, tohle bylo focené ráno na trzích… 🙂
Veru, je radost číst Tvůj blog plný pozitivní energie. Jsem si jistá, že inspiruješ stovky čtenářů a vliv, který svými řádky máš, je dalekosáhlý. Držím palce, ať i nadále zvládáš všechno, co si přeješ, a – hlavně – ať stále nacházíš sílu vstát, když síly dochází. Protože to dělí úspěšné od neúspěšných, jak jsi trefně poznamenala na závěr!
Ať se daří!
Silvi
Autor
Silvi, mockrát děkuju! Ani nevíš, jaká radost je zas číst takové komentáře:)