Přejít k navigační liště

Zápisky z Paříže || Jak to všechno začalo

Zápisky z Paříže ||  Jak to všechno začalo
Neděle. Aéroport Paris-Charles de Gaulle. Dvě hodiny odpoledne. Déšť.
Tak jsem zase v Paříži. Sama. Tentokrát mě nevítají sluneční paprsky a ani na mě nikdo nečeká s mým jménem napsaným na cedulce. Nervózně si vyzvedám kufr, který váží pomalu víc než já, a vydávám se k vlakovému nádraží.
Skupinka Čechů, kteří se mnou letěli z Prahy, mě následuje v domění, že se vyznám a vím, jak se nejlépe dostat do centra. Omyl. Sice na sobě nedám nic znát, ale uvnitř si snažím rozpomenout na všechny francouzské výrazy, díky kterým nezaplatím za jízdenky majland jako posledně. Povedlo se.
Sedím ve vlaku směr Gare du Nord, pozoruji z okýnka prapodivná pařížská předměstí a jejich ještě zvláštnější obyvatele a nějak si stále neuvědomuji, že jsem opravdu tady. V Paříži. Ve městě lásky, muzeí, pouličních šansoniéru a dlouhých bílých baget, kterými by se dal hrát i baseball.
Zasněně hledím na měnící se krajinu a je mi trochu smutno. Pak ale z ničeho nic uslyším zvuk harmoniky. Hudba je pořád silnější, až konečně spatřím potulného muzikanta, který obchází cestující a směňuje známé melodie za eura. Objevuje se mi úsměv na tváři a konečně mi to dochází… opravdu jsem tu!
Muzikanti v metru jsou pro Paříž tak typičtí jako chodníky přeplněné malinkými stolečky a všudypřítomné boulangerie, odkud vane ta nádherná vůně čerstvě upečeného chleba. Vrací se mi všechny vzpomínky, které na tohle kouzelné město mám a přemýšlím, jak naložím s těmi dvěma týdny, které mě čekají!
Déšť nedéšť, vystupuji v centru Paříže a vyrážím nadšeně do mého dočasného domova. O pár chvil později se vracím (špatný směr) a znovu (už méně nadšeně) jdu poznat svou francouzskou belle maman
Chtěla jsem si ještě zaskočit na oběd, ale kavárna, kde jsem chtěla oficiálně započít tohle dobrodružství, měla bohužel zavřeno. Nedaleko jsem však objevila skryté bistro Bol Porridge Bar, které mi návštěvu vynahradilo se vším všudy.
O něco později už nervózně stojím před velkými červenými dveřmi a nesměle tisknu zvonek. Netuším, zda se mi před očima rozprostře minimalistický palác, kůlnička na dříví, nebo obyčejná garsonka. Nevím, jestli nás bude v bytě bydlet pět nebo padesát. Jestli bude moje francouzská maminka připomínat Ježibabu (jak tomu bylo loni v Dublinu), nebo hodnou vílu z Popelky. Netuším nic.
Jak tomu tak bývá, měla jsem v hlavě jen ty nejhorší scénáře. Nechtěla jsem být zklamaná, proto jsem radši moc neočekávala. O to víc mi vše, co přišlo po otevření těch kouzelných dveří, vyrazilo dech.
Ocitla jsem se v malém dvoupatrovém bytečku, na stěnách viseli malované obrázky, na dřevěných policích byly vyskládány štosy knih a můj pokojík připomínal roztomilý obchod se starožitnostmi. 
A právě z tohohle malého království vám teď píšu. Jsem první den v Paříži, bydlím u postarší francouzské madame a mám před sebou dva týdny plné francouzštiny, vysedávání v kavárnách, běhání v Boulogneském lesíku a poznávání lidí z celičkého světa. 
A vás chci vzít samozřejmě s sebou.
Dnešek byl vesměs cestovní, ale neodpustila jsem si večerní procházku kolem Louvre, Jardin de Tuileries a chvilku poslouchala operu, která se odehrávala přímo na ulici. Před kostelem. Jen tak. Není to fajn?
Zítra mě čeká první školní den (to zní krásně, co?) a v následujících dnech spolu  zajdeme do spousty kaváren, bister, malých obchůdků i rozkvetlých zahrad, souhlasíte?
Nevím, kolik budu mít času na psaní, ale jestli chcete být stále v obraze, sledujte mě na Instagramu @veronikatazlerova, kde s vámi budu sdílet každičký kouzelný okamžik.
Mějte se nádherně a pokud máte tipy na nějaká pěkná místa, která v Paříži navštívit, napište mi do komentářů!
Veronika
P.s.: Nebudu vám lhát. Tuhle fotku jsem pořídila už při mé poslední návštěvě Paříže, ale zrovna jsem ji upravovala pro článek do Cosmopolitanu, tak jsem neodolala.
P.p.s.: Budu v srpnovém Cosmopolitanu, tak všichni hezky do trafiky, vystřihnout a nalepit nad postel!
paříž tipy co vidět

 

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

Copak hledáte?