Odpověď nenajdu, dokud to nezkusím

září 18, 2017 Veronika Tázlerová 13 Comments


Na uplynulé léto jsem měla spoustu plánů. Tolik očekávané pak se konečně proměnilo na teď a já se po dlouhé době vymotala z těch spletitých uliček nestíhání a zbytečného stresu. Některé sny se staly skutečností, jiné jsem musela ještě na chvilku odložit. Většina z nich však měla jedno společné - cestování. Chtěla jsem si volné dny vychutnat do posledního doušku, bavit se, poznávat a překonávat samu sebe. Měla jsem v plánu posunout tu malou bublinku, ve které žiji, zase o kousíček dál. Rozšířit si obzory.

Původně jsem zvažovala vycestovat do Londýna, najít si práci v nějaké útulné kavárně a léto strávit tam. S blížícím se koncem gymnázia jsem však neměla na nějaké zařizování ani pomyšlení a dostala jsem strach. Strach ze života ve městě, kdy jsem nikdy předtím pořádně nebyla, ze samoty a nových lidí. Strach z neznámého. A i když v hloubi duše vím, že jsem se měla na všechno vykašlat a prostě jet, neudělala jsem to.

Rozhodla jsem se, že se budu přes léto naplno věnovat blogu a s Londýnem se raději nejprve letmo seznámím. Zjistím, jak si budem rozumět, a pak se uvidí.

Do svatby se přeci také nevrháte ještě před první schůzkou, nemám pravdu?

Abych byla upřímná, trochu jsem se bála přehnaných očekávání, ale jak jste mohli vycítit z mých londýnských zápisků, jiskra nakonec přeci jen přeskočila. Po těch pár dnech strávených v téhle pulzující metropoli jsem si již připadala jako doma. Obávané londýnské metro mi oproti jiným evropským městům nepřipadalo nikterak náročné na pochopení. Lidí jsem čekala možná i víc a britský akcent mě pokaždé dostal do kolen. 

Tak v čem je problém?

Možná je to tím, že se ještě pár dní můžu vymlouvat na nespoutané hormony náctiletých, ale těhle románků jsem měla za léto víc. Kromě multikulturního Bruselu (článek zde), Vídně (zde) a Milána (kde jsem teď), jsem navštívila i dánskou Kodaň (zápisky zde) a úplně jí propadla. 

Sever, to je prostě láska na celý život. Něco jako luxusní kabelka nebo lodičky od Louboutina. Všechno je naprosto nádherné, bezchybné, krásné - a pak zjistíte ceny.

Jenže, co by to bylo za lásku, kdyby neznala překážky? Kdybych si našla práci v některém ze severských měst, možná bych si tam mohla dovolit i občas jíst něco jiného než instantní kaše Nomina (i když ty já mám vážně moc ráda!)...

Ať už bych ale vyrazila kamkoliv, všude nade mnou bude viset nespočet nezodpovězených otazníků. Zvládla bych se věnovat blogu? Co mí přátelé? Rodina? Zvládla bych vyjít s penězi? Co když se mi nepodaří najít práci?

Netuším. Ale je mi jasné, že odpověď nenajdu, dokud to nezkusím. Všechny tyhle otázky teď ale musím na čas odložit. Léto skončilo a s příchodem října mi začíná nový život. Vysokoškolský. A upřímně, když jsem viděla svůj rozvrh, naskočila mi husí kůže. Nevím, jak budou teď vypadat mé dny, kolik času budu mít na blog, na sebe i přátele, ale věřím, že si nakonec najdu nějaký systém. Jen mějte prosím trochu strpení. Budu dělat maximum a pokud vše půjde podle plánu, možná příští léto nakonec tu londýnskou baristickou zástěru nakonec vážně obleču...

A co Vy? Máte zkušenosti s životem v zahraničí?

Veronika 

práce v zahraničí zkušenost
 


13 komentářů:

  1. Mé prázdniny také nakonec nedopadly tak, jak jsem si představovala :) Ale nezoufám, let mám před sebou ještě mnoho, ale ne zase tolik, abych mohla pořád čekat. Život je sice dlouhý, ale ne tolik, abychom pořád na něco čekali :)

    http://elisminarova.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Sice jsem měla cestování vždy ráda, s nadšením poznávala nová místa a kultury, ale nikdy jsem neplánovala nic velkého, bála se vystoupit ze své komfortní zóny. Nakonec jsem ke konci střední školy vše přehodnotila a začala snít o plánu B, kdyby mi nevyšla vysoká a postupem času se z mého života v Londýně (ano, náhodička) začal stávat plán A. Vysokou jsem odložila a na sedm měsíců se přesunula do rušného prostředí hlavního města Anglie. Občas se člověk cítí sám, myslí si, že ničemu a nikomu kolem sebe nerozumí, ale poté co zatne zuby, nalezne na daném místě všechna pozitiva (nebo aspoň nějaká z nich), tak je za tuto zkušenost opravdu rád. Více jsem se osmělila, mám najednou potřebu stále cestovat a plánovat další delší "výlet" do zahraničí. Ale přece jen - doma je doma a Praha je Praha.
    Nyní se můžu také jen trápit tím, jak skloubit školu s prací a modlit se, ať ve zdraví dostuduji.
    Takže přeju pevné nervy, čistou mysl, a ať do života na vysoké vstoupíš tou správnou nohou. Užívej si kávičku a pohodu v Miláně, dokud to jde :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terezko, děkuju, užívám!:) A máš můj respekt, já nakonec vycouvala... Tak snad nám oběma po vysoké vyjde nějaký další pořádný výlet!

      Vymazat
  3. Zajímavý článek. Můj názor? Být sobec a vyjet hned jak to je možný. Kamarádi na tebe zapomenou a ty praví za tebou přijedou. Rodina přijede také se podívat a člověk pozná svět.
    Vím o čem mluvím. Erasmus a semestr v Portugalsku mi to naprosto ukázal a nyní je v plánu GB.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Veru, krásný článek. Já odjela do Anglie, když mi bylo 21 let na 8 měsíců a nakonec tam zůstala 3 roky. Má angličtina byla dost děsná, protože jsem se jako hlavní jazyk učila němčinu, ale zvládla jsem to. Teď mám díky angličtině dobrou práci a celkově mi ten pobyt hodně otevřel oči, určitě všem doporučuji.

    http://turtleontheway.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  5. Ano mam, zila jsem v Italii, Slovinsku i Nemecku a i kdyz ted uz jsem nekolik let v Rakousku, tak se urcite chci prestehovat, nejlepe do Anglie, Skandinavie nebo zpatky do Nemecka, ale naprosto chapu tvoji lasku k severu a urcite bych do toho sla, jestli to je tvuj nejvetsi sen!

    OdpovědětVymazat
  6. Já v září odcestovala právě do Londýna, kde teď žiju - poprvé pryč z domu a rovnou do Anglie, ale opravdu zastávám názor, že člověk by se měl do věcí prostě vrhnout a zbytečně nad vším dlouho nepřemýšlet. Vysokoškolský život, ten mě čekal původně. Důležité je i v nabitém rozvrhu si najít čas sama pro sebe.

    OdpovědětVymazat
  7. Ten strach tam bude vždycky, ale ta zkušenost potom bude k nezaplacení a možná se z toho vyklube ta nejlepší věc co jsi, kdy udělala. Já odjela sama na půl roku do Thajska, asi si dokážeš představit jak jsem byla nervózní, ale nakonec to byla naprosto boží zkušenost. Ať už jedeš kamkoliv, vždycky můžeš nasednout na letadlo a vrátit se domů, když se ti tam nebude líbit. Takže jdi do toho a nenech se zastrašit :)

    OdpovědětVymazat