A co ty vlastně děláš?

července 27, 2017 Veronika Tázlerová 20 Comments


Jak vypadá život té (ještě pořád) náctileté blondýny, co se schovává pod nálepkou Stylish Coffee? Sáhla si někdy vůbec na práci? A co celé ty dny vlastně dělá?...

... už je to nějaký ten pátek, co tvoříte velkou část mého života. Prožíváte se mnou všechny radosti i pády a já si před nedávnem uvědomila, že jsem Vám o mém životě před blogem skoro nic neřekla. A tak nastal čas to napravit. Sepsala jsem Vám proto dnes pár řádků o mé krátké cestě životem, o nelehkém rozhodování a marné snaze zvládnout všechno najednou... welcome to my life;

Poslední dobou kolem sebe pozoruji dva typy lidí. Ty, co se neustále ženou za něčím novým, čelí nelehkým překážkám, občas se spálí, poučí a vytrvale běží dál, a ty, co zásadně nevyhledávají změny, pečlivě si chrání své teplé hnízdečko u rodičů a nejradši by tak zůstali do až konce věků.

Pokud mě už trochu znáte, je Vám jasné, že jsem nikdy ke skupině b nepatřila. Svou vůbec první opravdovou brigádu (hostesing a jiné přivýdělky nepočítám) jsem si z vlastní vůle našla v čerstvých sedmnácti letech v bistru The Farm a vydržela jsem tam přesně tři týdny. Kdo někdy práci v tomhle ďáblově doupěti okusil, jistě chápe, že moje první pracovní zkušenost byla opravdový křest ohněm.

V té době jsem tedy obeslala několik dalších pražských kaváren, vylíčila jsem jim své nadšení pro kávu a práci s lidmi a zanedlouho jsem dostala místo v malinkaté kavárničce Coffee Break & Cake jen pár minut od gymnázia, kde jsem tou dobou studovala.

Vždycky všem říkám, jak moc jsem za tuhle příležitost vděčná. I přes můj věk jsem měla sama na starost celou kavárnu - od přípravy kávy, práce s penězi až po večerní úklid - a během těch několika směn týdně jsem si vyslechla nespočet zajímavých příběhů, poznala mnoho inspirativních lidí a začala pronikat do tajů práce s výběrovou kávou. Bylo to takové moje malé království, kam se i teď moc ráda vracím.

Po nějaké době jsem ale pocítila potřebu změny a jakmile mi do nosu cvrnknul inzerát jedné z nejkrásnějších pražských kaváren, neváhala jsem ani minutu. Asi týden nato jsem šla (téměř bez špetky naděje) na první pohovor, pak na zkušební směnu a k mému překvapení i na mnoho dalších. Oficiálně jsem se tak stala členem úžasné skupiny lidí stojících za La Bohéme Café, čímž započala další nezapomenutelná etapa mého života.

Následující měsíce sice nebyly procházka růžovou zahradou - do půl druhé ve škole, od dvou do devíti v práci, několik dní v týdnu - ale i tak mi daly mnoho zkušeností, za které jsem ohromně vděčná. Poznala jsem tam báječné přátele, které vídám dodnes, naučila jsem se pracovat ve stresu, jednat s lidmi, ocenit práci všech, kdo pracují v gastru, a má vášeň pro kávu byla čím dál tím silnější.

Další zlom přišel v červenci následujícího roku, kdy jsem dostala nabídku vyměnit roli baristky za správu sociálních sítí. Nemohla jsem být tehdy šťastnější. Taková příležitost se v necelých osmnácti letech prostě neodmítá. 

Prací jsem pak doslova žila. Radovala jsem se z každého úspěchu, přicházela jsem s novými nápady a nadšeně sledovala pozitivní ohlasy všech skvělých zákazníků i zaměstnavatelů. Měla jsem konečně pocit, že jsem našla místo, kam patřím. Škola pro mě od té doby už nebyla prioritou, ale nutností, kterou musím nějak zvládnout, abych mohla následovat své sny. 

Tou dobou jsem navíc kromě práce, studia a psaní pro jeden internetový portál již začínala se svým malým, tehdy ještě tajným, projektem Stylish Coffee a jak asi tušíte, bylo toho na mě najednou nějak moc.

Kombinace toho všeho mě stresovala, neměla jsem žádný čas na sebe, rodinu ani své přátele a pochopila jsem, že takhle to dál prostě nepůjde. Musela jsem tedy čelit těžkému rozhodování, zda změnit školu a zůstat ve skvělé práci, nebo (dočasně?) La Bohéme Café opustit, dostudovat gymnázium a věřit, že ty naivní řádky, které se pravidelně objevovaly na blogu, budou někoho zajímat. 

A i když mě to stálo opravdu hodně sebezapření, dala jsem na rady starších a v práci jsem skončila. Nově nabytý čas i energii jsem věnovala blogu, založila si živnosťák, dostudovala školu a teď můžu s klidným srdcem říct, že jsem za to rozhodnutí moc ráda. 

Měla jsem (a pořád mám) to obrovské štěstí, že jsem neměla co ztratit. Když pominu čas a sílu, které jsem do vybudování Stylish Coffee vložila, vše ostatní je už zanedbatelné. Nemusela jsem se starat, že nemám z čeho zaplatit nájem nebo uvařit večeři. Mohla jsem se svému snu, svému malému projektu, věnovat naplno. 

A tak se píše letošní léto, polovina července dva tisíce sedmnáct, a mně osud přihrává do cesty další skvělou příležitost. Dostávám nabídku stát se členkou Elite Bloggers,  nechávám si nějaký čas na rozmyšlenou a za týden s úsměvem na tváři podepisuji smlouvu, která přede mnou otevírá nespočet nových dveří. A já jsem sama zvědavá, zda nakonec vyberu ty správné...

Občas si však říkám, jaké by to bylo, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Kdybych Stylish Coffee nikdy nezaložila. Kolik volného času bych měla, kdybych jen studovala? Kdybych neměla potřebu vyplňovat každičkou volnou minutu svého života? 

Jenže to já prostě neumím. Nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. A vlastně po tom ani netoužím. Všichni jsme jiní, každého dělá šťastným něco jiného a přesně tak to má být. 

A jaké jsou Vaše zážitky s první brigádou? Jak zvládáte kombinaci práce a studia? Udělali byste zpětně něco jinak?

Veronika 








20 komentářů:

  1. Nejprve ti chci pogratulovat za to, že jsi se stala součástí Elite Bloggers, mám z toho z tebe velikou radost! Jsi skvělá, máš úžasný blog a zasloužíš si to.
    Můj příběh je odlišný od toho tvého, ale jsem ráda za všechno, co mě potkalo i to negativní. Jinak bych teď nebyla tam, kde teď jsem. A i když jsem si vždy myslela, že ve 30 budu mít manžela, děti a skvělou kariéru, tak i když tomu tak není, jsem spokojená. Život mi hodil pod nohy hodně překážek, které jsem musela překonat a vlastně s nimi bojuju tak nějak pořád, ale s tím, kde jsem, jsem spokojená, mám ráda svůj život a baví mě neustále se rozvíjet, zkoušet nové věci, dávat průchod svému kreativnímu já a žít podle svých vlastních představ. Je toho tolik, co chci vidět, udělat, dosáhnout nebo se o to aspoň pokusit. A vím, že to nebudou jenom úspěchy, ale stejně jsem za všechno ráda, protože věřím, že všechno, co mě v životě potkalo a potká má smysl :) Měj se krásně a ať se ti daří!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za tak krásný komentář! Věřím, že vše, co se ti stalo, má nějaký důvod a čeká tě ještě spousta krásných zážitků:) Ať se daří i tobě:)

      Vymazat
  2. Nějak jsem z toho článku nepochytil, k čemu ten živnostňák? Čím se tedy živíš v současnosti?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Živnosťák mám kvůli činnosti v oblasti marketingu:)

      Vymazat
  3. Jé, to je skvělý článek, hodně štěstí! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Super článek, taky asi bude, nebo tedy může být mnohým lidem takovou inspirací, nebo pomocí při rozhodování mezi školou, prací a koníčkem, v takovém věku. Mám ráda lidi co jdou do takových, už hodně zodpovědných věcí v takovém věku. Mnoho mých vrstevníků v 17 letech nevědělo co to pracovat znamená, do školy chodili jen tak, aby rodiče měli radost, a procházeli, hlavně žili stylem "mami dej" bankou. Přišli za rodiči, dostali to co chtěli, jen proto, že se nějakým způsobem dokázali prokousávat ročníky střední školy. Možná i to byl důvod mého rozhodnutí a změny studia, šla jsem do většího města, na soukromou obchodní školu a poznala mnoho lidí, co nežili jen z platu rodičů, ale dokázali se o sebe postarat nějakým způsobem sami, a nebo se tedy aspoň snažili dělat tak, aby je nemuseli stále obstarávat rodiče. Já si na svoji první brigádu pamatuji moc dobře, teď už na ni vzpomínám s úsměvem, ale když jsem s ní začínala a po měsíci z tama skoro s brekem utíkala, tak mi opravdu moc do smíchu nebylo.
    Přeju ti moc úspěchů jak s prací tak i s tvým úžasným blogem, a omlouvám se za tak zdlouhavý komentář, ale prostě.. nedalo mi to:D!

    https://ourlittlesecreet.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Týnko, o slzách během první brigády také něco vím:D Děkuju za tvou podporu a klobouk dolů před tvým rozhodnutím:) Držím palce v životě!

      Vymazat
  5. Elitte bloggers? tak to je teda fakt "výhra" :D

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem nikdy na brigády moc nebyla, protože jsem měla zázemí u rodičů a ti mě podporovali ať dělám co mě baví - v té době to byla grafika a psaní. Pak jsem se ale shodou okolností dostala k brigádě na hotelu, který vedl strejda, uklízela jsem pokoje. A řekla abych, že tvé zkušenosti z brigády, i přesto, že to muselo být šíleně náročné, jsou oproti těm mým z mé brigády úplné diamanty. Já se naučila tak akorát to, že lidi jsou divní, a že nevím jestli chci ještě někdy spát v hotelu.
    Každopádně zkušenost, kterou jsem začala poslední rok na škole, tak je "vedení" coworkingového centra, které u nás ve městě zrovna vznikalo. A to je teprve škola. Není to práce na plný úvazek, takže přitom pracuju na spoustě dalších věcí, ale jako brigáda to je cennější, než vysoká škola.
    A na tvou otázku, jestli bych udělala něco jinak, tak mám 2 odporující si odpovědi. Určitě bych neopustila střední školu, jak mi radil můj táta. Že to prý nepotřebuju, že můžu hned začít dělat něco smysluplného. Ale určitě, kdybych se mohla vrátit zpátky do školy, tak bych začala dělat něco více (než jen psát blog a hrát si s webovými stránkami) než jen tupé učení se pouček do školy ..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, děkuju za inspirativní komentář! Netvrdím, že každý musí nutně při škole pracovat, ale pokud má chuť, tak by měl rozhodně následovat své sny:) Nejdůležitější je však být v životě šťastný a pokud ti štěstí přinášela grafika a psaní, není čeho litovat:)

      Vymazat
  7. Moc krásný článek a příběh. Je krásné, že děláš něco, co tě naplňuje a baví a ještě k tomu ti to i vydělává :) Doufám, že budu v budoucnu se svou prací také tak spokojená :)

    http://elisminarova.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elis, děkuju moc:) A jsem si jistá, že i ty budeš!

      Vymazat
  8. Veru, to je paráda! :) Já si upřímně říkala, kdy to přijde! :) Krásný článek, jsi skvělá! Držím palce <3

    OdpovědětVymazat
  9. nechci být hnidopich, ale do Elite Bloggers se dá jednoduše registrovat, když si chci založit blog. Není potřeba žádné smlouvy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po registraci nejsi členem, jen součástí projektu;)

      Vymazat
  10. Já to asi nevidím tak černobíle, jako ty. Nepřijde mi nic hrozného na tom, když někdo dlouho bydlí u rodičů a studuje. Podle mě totiž ne každé studium umožňuje najít si bokem ještě práci. Vysoká škola sice dává možnost chodit tam jen někdy, ale spousta věcí je náročná. A jsou chvíle, kdy je člověk rád, že si může odpočinout. Proč by to mělo být špatně, když to nevadí tomu člověku ani jeho rodičům? Přijde mi krátkozraké to odsuzovat, protože nikdy nevíme, jaký život ostatní žijí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Péťo, já to vůbec neodsuzuji:) Říkám, že každý jsme jiný, každý žijeme jiný život a tak to má být:)

      Vymazat