Nebojte se jógy || Lekce zdarma pro všechny!


Už to budou skoro tři roky, co jsem se poprvé setkala s jógou. Byl chladný lednový večer a já se právě vrátila z Kanárských ostrovů. Rodinná dovolená se tehdy proměnila v dost těžkou zkoušku a já věděla, že se svým životem musím něco udělat. Nebyla jsem šťastná. Potřebovala jsem změnu. Jóga se na mě tehdy valila ze všech stránek časopisů, z filmů i knih a zdálo se, že tohle pradávné cvičení je lék na všechno.

Krásná postava, nekonečné štěstí a pocit blaha, no kdo by odolal?

Trochu nervózně jsem se tedy vydala do fitka a místo klasického posilování jsem zvolila lekci power jógy. V sále nás bylo kolem třiceti, z vedlejší místnosti se ozývaly rány do boxovacích pytlů, řinčení těžkých strojů a pán stojící vedle mě funěl tak, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného.

Místo toho, abych vnímala svůj dech a koncentrovala se sama na sebe, jsem zmateně pozorovala pružnou jogínku na pódiu a snažila se alespoň vzdáleně napodobit cviky, které ukazovala. Rozsah těla jsem měla tak poloviční a v duchu jsem si pořád dokola nadávala, že protahování nevěnuji tolik času.

Těch šedesát minut, od kterých jsem čekala zázraky, uplynulo jako voda, ale výsledek nikde. Doufala jsem, že mi jóga také změní život, jak mi tvrdily všechny slavné modelky v časopisech, ale ono nic.


Byla jsem zklamaná, demotivovaná a tímto se naše cesty opět rozešly.


Píše se první letní den tohoto roku a v Kavárně co hledá jméno se koná Mezinárodní den jógy. Touhle dobou už mám přečteno spoustu knih o hledání štěstí, rovnováze a spirituálnu a i proto se po dlouhé době zapisuji na lekci hatha flow jógy.

V potemělém sále nás není víc než sedm, z reproduktorů zní meditační hudba a já, tentokrát už bez strachu, co si o mě pomyslí ostatní, soustředěně provádím všechny pozice. Cítím, jak se mi uvolňují ztuhlá záda a naplňuje mě zvláštní klid.

Tenhle večer, kdy jsem veškerou pozornost věnovala jen sama sobě, mi pomohl pochopit, proč byla má první zkušenost tak bídná. Naivně jsem si myslela, že jóga jako mávnutím kouzelného proutku vymaže všechny moje problémy, zastaví ten nekonečný proud myšlenek a učiní mě šťastnou. Tehdy jsem pochopila, že díky józe lze najít rovnováhu a ty nejschopnější mohou dojít i k vytouženému osvícení. Všechno chce ale svůj čas.


Nejdůležitější totiž není provádět všechny pozice dokonale a být pružnější než proutek, ale zapojit svou mysl, soustředit se a věřit. 


Upřímně závidím lidem, kteří dokážou vypnout a na nic nemyslet. Já tohle zkrátka neumím. Nedokážu zastavit své myšlenky, pořád musím mít o všem přehled a koukat do blba se mi už pěkně dlouho nepoštěstilo. Každý jsme jedinečný a někomu stačí jediná lekce, aby se oprostil od všech starostí, někoho čeká cesta mnohem delší. Všechny však směřují ke stejnému cíli.

Po tomto znovuobjevení jógy mi osud přihrál skvělou příležitost. Nedlouho po osudném večeru v Kavárně co hledá jméno mi v mailu přistála krásná zpráva od lektorky Alice, která je zakladatelkou pražského studia yogAlive. Neváhala jsem ani minutu a hned jsme se domluvily na několika lekcích, které hned po návratu z Paříže, kde jsem tou dobou byla, vyzkouším.

Atmosféra v malém sále v srdci Vinohrad, kde celou dobu cvičení voněly vonné tyčinky a ze zdi se na mě potutelně usmíval thajský Buddha, se s tou ve fitku vůbec nedala srovnávat. Ještě větší zážitek pro mě ale bylo Ranní probuzení v Grébovce, které probíhá celé léto v nádherné skalní jeskyni v Havlíčkových sadech.

A proč byste měli zkusit jógu i vy?

Mohla bych vám tu vypsat všechny pozitivní účinky jako formování postavy, uklidnění mysli, odbourání stresu, prodlužování života, co jsem si před chvílí vygooglila, ale mám pro vás něco lepšího. Pokud budete mít chuť a zájem,

až do konce září můžete přijít na jakoukoliv lekci v yogAlive zdrama.

Všechny časy najdete v rozvrhu a při objednání mailem, přes Facebook, nebo telefon stačí kamkoliv (do předmětu, pod podpis...) napsat Stylish Coffee.

Opravdu se není čeho bát. Zapomeňte na strach, že vám to nepůjde. Vykašlete se na ostatní. Na józe je každý sám za sebe. Když jste unavení, odpočiňte si. Nikdo vám nevynadá. A pokud o sobě víte, že jste zkrácení jako já, není lepší způsob, jak to změnit, než právě jógou, věřte mi.

Když už mám v týdnu všeho nad hlavu a povinnosti se na mě valí ze všech koutů, zabrouzdám do nenápadného studia nedaleko Jiřáku a svět se na chvíli zastaví. Díky yogAlive jsem pochopila, že jóga neznamená sál plný ufuněných chlapů, co se odběhli protáhnout mezi vzpěračskými tréninky.

Takže, abych to uzavřela, dejte tomuto pradávnému duchovnímu cvičení šanci. Za zkoušku přeci nic nedáte a já moc doufám, že se na nějaké lekci brzy potkáme!

Namaste,

Veronika

jóga v praze zdarma pro začátečníky


V co věřím?


Věřím, že pokud existuje jediná věc, která dává našemu životu smysl, je to právě víra. Nemluvím teď ale o náboženství. Víra je to, co nás žene dál. Jenom díky tomu, že věříme - v lepší časy, hezčí zítřky, úspěch - prožíváme každý den naplno.

Jaký by mělo smysl od rána do noci pracovat, kdybychom nevěřili, že vydělané peníze nám přinesou štěstí? Proč bychom trávili hodiny ve fitku, kdybchom nevěřili, že jednou se sebou budeme spokojení? Proč ráno vůbec vstávat z postele? Pokud se nad tím vším zamyslíme, můžeme dojít k jedinému závěru;


když totiž přestaneme věřit, přestaneme žít.

Dnes jsem se vám rozhodla sepsat seznam toho, čemu věřím já. Netvrdím, že si následující řádky odnesu do hrobu. Lidé se mění. V průběhu života měníme názory, měníme své životní cíle i vyznání. Co je ale opravdu důležité, musíme mít vždy - byť jen jednu jedinou - věc, které věříme.

Věřím,

...že svět je hezké místo. To jen zprávy jsou souhrn katastrof.
...že lidé jsou hodní. 
...že nás definují činy, ne slova.
...že jednou bude pít dobrou kávu celý svět.
...že vám tohle video změní život. U mě tomu tak bylo.
...že existuje jediný Bůh. Má jen mnoho jmen.
...že nic nemusím a všechno můžu.
...že většinu trápení si vytváříme jen v naší hlavě.
...že se lidé začnou zajímat o kvalitu toho, co jedí.
...že knihy nikdy nevymizí.
...že lásku nám nikdo nedá. Musíme jí najít v sobě. (Krásně to vyjádřil Don Miguel Ruiz tady.)
...že věk je jenom číslo.
...že svět je dokonale spravedlivý.
...že, když se něco má stát, tak se to stane.
...že se jednou tu francouzštinu doopravdy naučím.
...že (skoro) všechny nemoci si vytváříme sami. Skvěle to popisuje kniha Uzdrav své tělo.
...že mezi námi žijí lidé, kteří vidí dál než já. A že to musí mít zatraceně těžké.
...že nic se na tomto světě něděje náhodou.
...že štěstí je volba.

Nic z toho, co jsem vám teď vypsala, nevím jistě a všechno, co pokládám za pravdu, je pravda jen pro mě. Můžete mít jiný názor a já ho naprosto respektuji. Jen mi prosím netvrďte, že je to ten jediný správný. Všichni žijeme ve světě iluzí a domněnek, který si vytváříme jen v našich hlavách. Pro někoho je možná těžké si připustit, že, kromě toho, že jednou umřeme, nevíme s jistotou vlastně vůbec nic. Ale o to je ten život zábavnější, nemyslíte?

A teď je řada na vás. Pohodlně se posaďte, vezměte si pero, počítač nebo telefon a sepište si svůj seznam. V co věříte? Kvůli čemu vstáváte každý den s postele? 

A pokud budete mít chuť, podělte se o něj se mnou v komentářích, nebo mi ho pošlete do mailu, budu se moc těšit!

Veronika


motivace čtyři dohody štěstí láska


Oslo diary: Průvodce & Tipy


Losos, krevety, hluboké lesy, skvělá káva, moře, déšť a nekonečný klid. Tak nějak bych popsala norskou metropoli, odkud jsem se před pár dny vrátila. Jak jsem ale slíbila, ani vy nezůstanete zkrátka a dnes vás vezmu do Osla s sebou. Takže se teple oblečte, nazujte holínky, do batohu sbalte plavky a jdeme na to!
oslo průvodce tipy restaurace muzea


Breaking News: Co je nového? Nejlepší kavárny & Summer vibes!


Právě sedím na palubě letadla a pozoruji, jak se mi můj pražský život pomalu vzdaluje, až nakonec mizí úplně. Zavírám oči a přemýšlým, jaké by to asi bylo; žít v nebi? Kolem sebe nevidím ani jednu kavárnu, farmářské trhy, voňavé květiny, nikdo se na mě neusmívá a ani mi nepřeje hezký den. Není tu nic z toho, co mám tak ráda. Ani jedna z těch kouzelných maličkostí, které mi vždy zlepší den... Proč mi celý život říkali, že musím být hodná, abych se dostala právě sem?

Když vám teď píšu tyhle řádky, jsem právě na cestě do Osla, kde budu následujících pět dní. Nemusím vám ani říkat, kolik podniků a míst už mám zakreslených v mapě, a jak moc se těším, až tuhle nádhernou norskou metropoli poznám blíž! A vás vezmu samozřejmě s sebou, to je jasná věc.

Pokud jste ale už teď netrpěliví a chcete zažívat všechny kouzelný chvíle se mnou, tak se podívejte na Instagram (@veronikatazlerova), kde budete přímo v centru dění!

Dnes ale ještě zůstaneme hezky v teple domova, neboť jsem si pro vás připravila další várku Breaking News. Ukážu vám střípky z mých posledních dnů, které byly sice plné zařizování a povinností, ale i nezapomenutelných okamžiků, skvělých kaváren a krásných míst.

Samozřejmě jsem si v létě nemohla nechat ujít vysedávání na prosluněnných zahrádkách, ledové drinky, procházky po farmářských trzích, ale neunikla jsem ani hodinám stráveným ve fitku a slaďoučkým odměnám v podobě čerstvých jahod, malin a šťavnatých borůvek. Sledovala jsem nejeden magický západ slunce, vykouřila vodní dýmku s trochou temna, zapsala se na intenzivní kurz francouzštiny (ideální konec prázdnin, co?) a konečně si našla čas a přečetla několik krásných knih. Dokonce jsem sebrala odvahu a nejednou jsem se sama, vyzbrojená knížkou, vydala do kavárny. A je to fakt moc fajn!

Všechny tyhle chvíle, ač se mohou zdát naprosto obyčejné, dělají můj život hezčí. Moc ráda vstávám s pocitem, že mě čeká nabitý den plný dobrých kaváren, inspirativních schůzek, nesmělých úsměvů a nečekaných setkání. Den, kdy nic nemusím, ale všechno můžu. 

A pro vás mám na závěr jeden tip; když se zase začnete stresovat, že nic nestíháte, zkuste vždy nahradit slovo musím o dost příjemnějším můžu. Uvidíte, jak budou všechny úkoly hned příjemnější!

Mějte se nádherně a k dalšímu článku se už teple oblečte, čeká nás totiž výlet do Osla!

Veronika

nejlepší kavárny v praze praha káva kavárna tipy
Letní brunch v Coffee room. 

Jaká je cesta k úspěchu?


Jaké je tajemství úspěšných lidí? Potřebujeme ke šťastnému životu vysokou školu? Co je v naší společnosti špatně? Tyhle otázky mi vrtají hlavou už pěkně dlouho. Dnes jsem se vám rozhodla sepsat svoje myšlenky a názor na celý tenhle prapodivný systém, který řídí naše životy. Možná se mnou nebudete souhlasit, možná vás inspiruji ke změně. Obojí se počítá. Hlavně je potřeba něco udělat, jinak se zase nikam nedostaneme.

Bez titulu nejsme nic

Kdysi dávno někdo jistě velmi důležitý prohlásil, že ke šťastnému životu prostě musíme mít vystudovanou vysokou školu. Naše jména jako by bez těch prapodivných zkratek ztrácela na hodnotě. Čím více titulů, tím lépe. A je úplně jedno, jestli si dokážeme poradit s problémy, pracovat samostatně nebo najít kreativní řešení. Když nemáme titul, nejsme ve dnešní společnosti nic.

Celý tenhle systém, který jsme si sami vytvořili a který řídí naše životy, je postavený jen na počtu barevných diplomů, které máme doma uložené na nejposvátnějším místě, abychom je mohli vždy a všem ukázat.

Došlo to dokonce tak daleko, že už nestudujeme pro to, abychom se něco dozvěděli, ale abychom získali titul. Jsme jimi doslova posedlí. Po úspěšných zkouškách si měníme jména na zvoncích, aby bylo jasně vidět, že Novák odvedle není tak dobrý jako Mgr. Novotný o patro výš.

Aby bylo jasno, nechci tady hanit vysokoškolské vzdělání, to v žádném případě. Právníci, doktoři i vědci by bez pomaturitního studia těžko odváděli tak skvělou práci, ale to přeci ještě neznamená, že musíme mít vysokou všichni. Jsem toho názoru, že každičký člověk má na našem světě nějaký úkol. Jestli je vaší vášní vyřezávat nádherné dřevěné lodičky, tak prosím. Nejen že budete dělat práci, kterou milujete, ale zároveň vykouzlíte úsměv na tváři nejednomu vášnivému sběrateli nebo bývalému námořníku.

Celý tenhle vzdělávací systém totiž jen připravuje svět o šikovné truhláře, pekaře, zahradníky, baristy, výtvarníky, spisovatele i instalatéry. Vytváří masy nešťastných lidí, co denně chodí do práce, která je nebaví, a zabíjí talent i touhy spousty z nás.

Úspěch i bez diplomu

Krásným příkladem, kdy škola nehrála hlavní roli a musela ustoupit nápadu, jsou příběhy lidí jako Bill Gates, Mark Zuckerberg či Ralph Lauren, kteří se nevzdali a své sny dotáhli do konce. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na legendárního Steva Jobse, který celý svůj život opakoval, že předčasné ukončení studia bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co kdy učinil.

Někteří lidé chtějí, aby se to stalo. Další si přejí, aby se to stalo. Ti ostatní zařídí, aby se to stalo. - Michael Jordan

A co Češi?

Další inspirativní příklad najdeme i u nás, kdy zakladatelé vzdělávací agentury Tutor "zdrhli" z vysoké školy, aby mohli rozjet firmu, která bude středoškoláky na akademické studium připravovat. Celé je to dost absurdní situace; nabízejí ostatním vzdělání, ale sami ho nedokončili.

Zjistil jsem, že praxe je zajímavější a dá mi toho více.
 - Radek Stavinoha, nynější šéf Tutoru

A krásnou ukázkou je i Oliver Dlouhý, zakladatel jednoho z nejlepších světových startupů, vyhledávače letenek Skypicker (o kterém jsem psala v článku Jak na levné cestování?). Tenhle letenkový mág studoval postupně čtyři vysoké školy, ale ani jednu nakonec nedokončil.

Máš vysokou školu? A co umíš?

Vraťme se teď ale zpět k tomu našemu systému. Největší důraz je na českých školách kladen na teorii. Hodiny a hodiny strávíme biflováním se obrovského množství informací, abychom je pak odvykládali jako básničku a navždy zapomněli. Důležitější, než látku pochopit, je se jí naučit. Pokud možno přesně tak, jak jí chápe učitel. Výsledkem je, že i když projdeme gymnáziem s vyznamenáním a na vysoké se nám daří stejně skvěle, neumíme takřka nic.

Po ukončení studia přijde ten očekávaný moment, kdy si začneme hledat opravdovou práci. První životopis, první pohovor. A v ten okamžik neunikneme i té na první pohled naprosto zřejmé otázce; Co umíte?

Jsem si jistá, že člověk, který celý život strávil učením se teorie, nenajde snadno odpověď. Jeho jméno, vyšperkované všemožnými tituly, možná zabere stránku životopisu po celé své šířce, ale zbytek papíru bude smutně prázdný.

Nic není zadarmo

Jak tedy dosáhnout toho, abychom to někam dotáhli? Myslím, že odpověď znáte. Jak říká staré přísloví našich babiček, bez práce nejsou koláče. Musíme překonávat překážky, vystoupit ze své komfortní zóny a neustále na sobě pracovat. Rozvíjet naši duši a ustavičně se vzdělávat.

O tom, že nejlepší učitel je sám život, nemůže být pochyb. Proto všem z vlastní zkušenosti doporučuji dočasné brigády, kurzy nebo další mimoškolní činnosti. Sama jsem měla při gymnáziu zaměstnání, které mi dalo stokrát víc zkušeností, než samotná škola. Paradoxně jsem se jej ale musela vzdát, neboť muselo ustoupit právě povinné školní docházce.

Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí. 
- Albert Einstein

Vzdělávejte se, pořád!

Žijeme v době, kdy máme okamžitý přístup takřka k celému vědění světa. A je tedy jen na nás, zda využijeme svůj volný čas efektivně a rozšíříme si obzory, nebo se omezíme jen na učebnicové říkanky, které si vyslechneme ve školních lavicích.

Na internetu najdete nespočet online kurzů, videí, přednášek i článků na všemožná témata a byla by ohromná škoda toho nevyužít! Za sebe mám skvělé zkušenosti s portály jako VímVíc, KnowHowKlub, Naučmese nebo Seduo.

Další parádní zdroj je YouTube, kde sleduji inspirativní vlogy, hltám každičké slovo TED a TEDx speakerů a nejednou mě zachránil i při nesnázích se studiem. Jsem si jistá, že si zde opravdu každý najde to své.

A samozřejmě nemohu zapomenout ani na moje milované knihy a kouzelné knihovny, které nabízejí jak potěšení pro duši, tak nespočet cenných informací.

Jaká je tedy cesta k úspěchu?

Příběhy všech úspěšných lidí mají většinou jedno společné; nikdo jim nevěřil. Takový Walt Disney byl vyhozen z Kansas City Star, protože jeho vedoucí měl pocit, že postrádá fantazii a nemá žádné dobré nápady. Kdyby tehdy dal na názor ostatních, nikdy by nevznikl slavný Mickey ani stovky dalších hrdinů dětských snů.

Podobný osud potkal i mého oblíbeného Paula Coelha, který si splnil sen, i když ho okolí neustále odrazovalo. Nenechal se zlomit, šel si za svým a nyní patří mezi nejčtenější a nejbohatší spisovatele na světě.

Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit. 
- Paulo Coelho, Alchymista

Milujte svou práci

Můžete se třeba stavět na hlavu, pracovat od rána do noci, ale nejdůležitější ingrediencí úspěchu je vášeň. Teprve tehdy, kdy dáváte do práce kus sebe a vidíte ve svém počínání smysl, se může dostavit i úspěch. Práci, která vás nebude bavit, nikdy nebudete dělat na sto procent, tudíž je dost pravděpodobné, že se ani nikam neposunete. Prostá láska je totiž to, co dokáže náš život povznést do nebeských výšin.

A co teď s tím?

Na závěr bych chtěla říct, že vše je jen v našich rukách. Vzdělání je důležité, ale nikdo netvrdí, že jej musíme nabýt ve škole. Zaměřte se na to, co vám dělá radost, co vás naplňuje, a v daném směru na sobě pracujte každičkým dnem. Nebude to lehká cesta, ale alespoň bude náš život dávat smysl. 

Co si o tom myslíte Vy?

Vše, co jsem vám tu sepsala, je čistě můj názor. Přečetla jsem na tohle téma spousty inspirativních knih, zhlédla různé přednášky a tyhle řádky jsou jakési poselství, které vám chci dát. Můžete se mnou nesouhlasit a pokud tomu tak je, doslova Vás vyzývám, abyste mi svůj názor sdělili v komentářích. 

Jestli studujete vysokou či střední školu, nebo jen pátráte v paměti a vzpomínáte na svá školní léta, podělte se o své pocity a zkušenosti s ostatními. Našli jste práci v oboru, co jste studovali? Jaká příležitost Vám změnila život? Jste v práci šťastní? 

Budu se moc těšit na vaše komentáře,

Veronika

cesta k úspěchu motivace práce vysoká škola vzdělávací systém


Další články:



Shakespeare na hrad!


Je konec loňského léta, na obloze se stahují mračna a každou chvílí to vypadá na déšť. Sedím zahalená v dece a i když se herci chvílemi schovávají za blonďatou hlavou paní, která sedí přede mnou, hltám každičký okamžik. Vlastně bych si představení užila, i kdybych zavřela oči a vnímala jen zvuk linoucí se z reproduktorů.

Přichází na řadu slavná balkónová scéna a část textu odříkávám spolu s Julií. Tenhle nesmrtelný příběh dvou milenců z Verony jsem viděla i četla už tolikrát, že mě místo se sníženou viditelností v ničem nevadí.

Mnoho lidí sice Romea a Julii v moderním podání režijního dua SKUTR odsoudilo a zavrhlo, ale mě nové zpracování nadchlo po všech stránkách. A nemluvím teď jen o kostýmech, kulisách, ale o celé energii, kterou na mě herci přenesli.

Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně. 
– William Shakespeare

A tehdejší noc, kdy celé publikum ukryté v hradbách Pražského hradu nadšeně tleskalo, započala naše tradice. S kamarádkou jsme se rozhodly, že od teď každičké léto navštívíme Letní shakespearovské slavnosti a vychutnáme si tu jedinečnou atmosféru divadla hraného pod hvězdnou oblohou.

Je horký letní večer, píše se konec července letošního roku a já opět nadšeně cupitám po dlážděných hradebních schodech. Dnes je jeden ze dvou exkluzivních večerů uspořádaných u příležitosti uplynutí 400 let od úmrtí Williama Shakespeara.  Pocta Shakespearovi, jak zní oficiální název.

Vyprodáno je do posledního místa, schody nad občerstvením jsou plné zvědavců a na pódiu se nadčasové myšlenky mění v geniální hříčky slov. Smích střídají chvilky hrobového ticha a já nepřestávám žasnout nad tím, jak dílo člověka žijícího v době nám tak vzdálené, dokáže stále podavit a zasáhnout nás všechny.

Na závěr představení vstáváme ze židlí a tleskáme. Tleskáme hercům i všem, kteří si dali tu práci, aby uskutečnili pouhé dva večery zasvěcené legendě. Tleskáme Shakespearovi. 

Bylo to opravdu skvělý zážitek, ale tímto pro mě naštěstí Shakespearovské slavnosti nekončí. Na konci léta se chystám ještě na letošní premiéru Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete a i když nám při mém štěstí určitě bude pršet a teplota nedosáhne ani dvacítky, nemůžu se dočkat. 

A co vy? Chystáte se na Letní Shakespearovské slavnosti? Která hra se vám líbí nejvíc?

Mějte se nádherně,

Veronika

shakespearovské slavnosti 2016 praha

shakespearovské slavnosti 2016 praha

shakespearovské slavnosti 2016 praha


Paříž: Velký průvodce!


Kde v Paříži najít nejlepší kavárny, trendy bistra, utajené butiky a muzea? Co si zkrátka nemůžete nechat ujít? Sepsala jsem vám seznam mých nejoblíbenějších míst, která se šikovně schovávají před zraky turistů, ale mám pro vás i několik profláklejších tipů, které vás učarují. Tak popadněte mapu, tužku a jdeme na to!


paříž tipy průvodce co vidět kavárny muzea restaurace v paříži

Paris photo diary


Paříž. Město lásky, světel a tvrdohlavých Francouzů. Město, které mi za uplynulé dva týdny přirostlo k srdci a ukázalo mi jiný pohled na život. Město, kde mi ukápla nejedna slza a kde jsem zářila štěstím. Město, kam vás dnes vezmu a povím vám, co jsem tam vlastně dělala. Takže si teď pusťte nějaký kouzelný francouzský playlist, pohodlně se usaďte a jdeme na to!

V Paříži jsem byla sice už několikrát, ale tentokrát to bylo jiné. Nejela jsem sem vybavená průvodcem a seznamem památek. Nejela jsem do hotelu ani jsem si nepronajala byt přes Airbnb. Vydala jsem se úplně sama vstříc téhle evropské krásce, abych si zlepšila francouzštinu a poznala, jak se Francouzi radují ze života. A byla to zkušenost na celý život.

Přes Student Agency jsem si zařídila ubytování v hostitelské rodině a jazykový kurz na škole France Langue Paris. Bála jsem se. Byla jsem odkázaná jen sama na sebe a komunikace neprobíhala jinak než ve francouzštině. Občas pomohla mimika, jindy jsem to prostě vzdala. 

Ve škole jsem byla se studenty z celičkého světa a i mezi sebou jsme mluvili zásadně francouzsky. Jsem za to ale obrovsky vděčná. Kromě toho, že mě tyhle dva týdny neuvěřitelně posunuly v jazyce, měla jsem možnost seznámit se se spoustou lidí jiných kultur, zvyků a dozvědět se tak mnoho o světě. Nedokážu ani popsat, kolik předsudků jsem měla a jak moc mi to rozšířilo obzory.

Kapitola sama pro sebe byla moje belle maman. Bydlela jsem nedaleko Montmarte v kouzelném bytečku, který patřil postarší Pařížance. A tady si prosím představte Pařížanku v tom pravém slova smyslu. Za všech okolností elegantní, náušnice Chanel nesundávala ani když šla vynést odpadky, při uklízení se z rádia linula vážná hudba a stolování Američanů považovala za vrchol nevkusu. 

Co vám budu povídat, jako doma jsem se sice necítila, ale zkušenost je to k nezaplacení. 

Měla jsem to štěstí zažít zde Euro šílenství, které ovládlo celou Paříž (v Eiffelovce visel obří fotbalový míč a celé okolí bylo vyhrazené jako fan zone), zatančit si s pařížskými hasiči a slavit spolu s Francouzi Pád Bastily. Navštívila jsem nespočet kaváren, výstav, utajených butiků i muzeí, Disneyland a i když mi občas ukápla slza, neměnila bych.

A pokud jste do teď váhali, jestli se na nějaký jazykový kurz vydat, říkám jediné: jeďte! Je to nezapomenutelná zkušenost, která vám otevře oči. A to se týká i studia nebo práce v zahraničí. Jakýkoliv čas, kdy jste nuceni vystoupit ze své komfortní zóny a vzdát se pohodlí, vás posune zase o krok dál. 


The world is a book and those who do not travel read only one page. – Saint Augustine

Byli jste někdy na jazykovém kurzu? Máte zkušenost s prací nebo životem v zahraničí? Kdyby vás ještě cokoliv ohledně mého pobytu v Paříži zajímalo, napište mi do komentářů!

V příštím článku se s vámi podělím o spoustu tipů na kavárny, bistra, muzea a jedinečná místa, která v Paříži stojí za návštěvu. Tak honem pro letenky (já už mám na říjen koupenou), sledujte blog a vidíme se v Paříži!

A jestli by vám tahle nálož fotek byla málo, můžete mě sledovat i na Instagramu, kde jsem jako @veronikatazlerova.

Mějte se krásně,

Veronika

paříž tipy jazykový kurz student agency francouzština

Paris diary: Pray for Nice


Píše se ráno 15. červenece a já s hrůzou v očích pročítám zprávy. Atentát v Nice, přes osmdesát obětí a spousta dalších zraněných. Nemůžu tomu uvěřit. Předchozí noc jsme spolu se dalšími tisíci Francouzů oslavovali dobytí Bastily a kdybych si před pár měsíci vybrala školu v Nice, místo té v Paříži, mohlo být dnes všechno jinak.

Myslím však, že smutných řádků bylo napsáno už dost, a nechci v tom dnes pokračovat. Místo toho splním svůj původní záměr, který jsem měla ještě před tímto neštěstím. Chci vám ukázat, jak se Francouzi radují ze života, jak milují svou zemi a jak skvěle se umí bavit. Měla jsem to štěstí být v Paříži právě přes slavný Le 14 Juillet a prožít vše na vlastní kůži. A byl to zážitek na celý život.

Le 13 juillet

Je něco před devátou hodinou večer, slunce už pomalu zapadá a ulicemi Paříže se vinou dlouhatánské fronty lidí. V jedné z nich stojím i já a trochu skepticky si říkám, zda to mám vlastně zapotřebí. Bal des pompiers? Opravdu? V hlavě se mi míhají obrázky českých hasičských bálů, kroje, lidovka a pivo. Abych pravdu řekla, takhle si ideální večer v Paříži zrovna nepředstavuji...

Po hodině čekání se konečně dostáváme k ochrance a o pár minut později vcházíme do pulzující arény. Ve vzduchu duní repráky, stovky Pařížanů se nechávají unášet hudbou a hasičský DJ všechny vyzívá k tanci. Zvolání On y va!, Paris! a Vive la France! znějí ze všech koutů.

Upřímně, nikdy jsem o téhle tradici neslyšela. Den před velkým svátkem se v Paříži konají hasičské plesy, Bal des pompiers, které ale ani zdaleka nepřipomínají vesnickou tancovačku. Ve čtrnácti kasárnách po celém městě hasiči pořádají nezapomenutelné party. Obecně je hasičský sbor v Paříži dost oblíbený a, jak říká moje belle maman, jsou to takoví národní hrdinové.

A skvělí tanečníci, to vám můžu potvrdit.

Le 14 julliet

Po necelých pěti hodinách spánku se nějakým způsobem dostávám z postele a běžím na Avenue des Champs-Elysées. Než vůbec spatřím čepice vojáků v průvodu, už mě stihne ochranka třikrát zkontrolovat kabelku, dvakrát ošahat a zabavit mi láhev s vodou.

Kolem mě projíždějí vojenská auta, policie na koních, ale přes les selfiecticků vidím je stěží. No nic, slavné defilé k výročí pádu Bastily si můžu taky odškrtnout.

Večr přijímám pozvání k Eiffelovce. V půl desáté večer se má konat koncert klasické hudby a krátce před půlnocí nás čeká ohňostroj. Nechce se mi. Jsem opravdu unavená a když vidím ty davy, které se k symbolu Paříže ženou, raději bych skočila na první metro a jela domů.

Když vám teď ale píšu tyhle řádky, jsem zatraceně ráda, že mě přátelé přemluvili. To, co se stalo v noci 14. července, budu mít v srdci ještě pěkně dlouho.

Nebudu vám nic nalhávat, lidí přišly tisíce. Seděli jsme hlava na hlavě, ale vlastně mi to ani nevadilo. Francouzi se nestrkají, nepokřikují a nezabodávají vám lokty do žeber. Všichni si přišli poslechnout jedinečný orchestr a oslavit tento významný den společně. Není to nádhera?

Atmosféra té noci byla jedinečná. Opět mě naplnil ten nádherný pocit štěstí, že tu můžu být a užívat si každičký okamžik. Když pak ke konci všichni povstali a začali hrdě zpívat Marseillaisu, měla jsem husí kůži. V ten moment jsem se do Paříže nadobro zamilovala.

S úderem jedenácté hodiny započal ohňostroj. Nepřeháním, když řeknu, že krásnější jsem za svůj život neviděla. Během několika minut se Eiffelovka proměnila v operní pěvkyni, baletku i královnu celé Francie. Oblohu zdobila světla, parkem duněla hudba a já jen s otevřenou pusou sledovala tu nádheru. I teď, když vám o tom všem píšu a vzpomínám, projíždí mi mráz po těle.

Na video z konce koncertu a ohňostroje se můžete podívat tady.

Teď už jsem sice zpátky v Praze, ale posledních pár dní strávených v Paříži budu mít v srdci ještě pěkně dlouho... Doufám, že tragédie v Nice byla tou poslední a vše bude už jen lepší. 

Vive la France!

Veronika


Paris diary: 10 francouzských klišé


Jak podle vás vypadá typický Francouz? Je to zvláštní tvor, který nosí jen pruhovaná trika, červený šátek uvázaný kolem krku a na hlavě má elegantní baret? Jí výhradně žabí stehýnka, šneky a ústřice, které následně zapíjí vínem a šampaňským? Snídá tučné sýry a po celý den nosí v tašce dlouhou bílou bagetu? Volný čas netráví jinak, než hraním pétanque a stávkováním?

Ve většině máte jistě pravdu. Všechna tahle francouzská klišé mají něco do sebe, ale svět se mění a dokonce i Francouzi, i když velmi neradi, jsou nuceni se přispůsobit. Už nějakou dobu mám to štěstí být součástí každodenního života v Paříži a proto jsem se vám dnes rozhodla sepsat pár známých francouzských stereotypů a uvést je na pravou míru. Tak on y va!

Francouzi jsou namyšlení

Ve svém životě jsem se setkala s nepříjemným Francouzem jen párkrát. Ve většině případů jsou naopak nadmíru milí, ochotní a rádi vám pomůžou. Má to však jeden háček. Nemluvte anglicky. Jak už jsem psala v minulém článku, stačí jedno, dvě francouzská slovíčka, která vám otevřou dveře k francouzské duši. V opačném případě se dočkáte jen arogantního pohledu a účet vám na stole přistane ještě dřív než sklenka vína.

Francouzi jedí jen žáby, šneky a ústřice

Co se týče šneků, objednat si je můžete skoro v každé lepší restauraci. Měla jsem tu čest je ochutnat už víckrát, ale vážně mě neohromily natolik, abych je musela zařadit do svého jídelníčku. Ohledně žabích stehýnek a ústřic jsem trochu zdrženlivá. Stále jsem nenašla odvahu k jejich vyzkoušení, ale ani pro ně nemusíte ve Francii chodit daleko. Rozhodně však netvoří každodenní francouzskou stravu.

Francouz má vždy co říct

Je obecně známo, že Francouzi milují vysedávání v elegantních kavárnách, kde nad cigaretou a sklenkou vína rozebírají politickou situaci a důležité události ze světa. A je úplně jedno, že o daném tématu nic nevědí. Francouz má vždycky co říct. A jeho názor je samozřejmě naprosto opodstatněný.

Francouzi snídají jen croissanty

V dopoledních hodinách uvidíte Francouze vysedávat na teráskách jedné z mnoha boulangerie, kde si budou vychutnávat oblíbený croissant a kávu. Nic zvláštního. Když je ale budete chvíli pozorovat, možná vás překvapí, že si křupavý croissant namáčejí přímo v nápoji. Tak jako my,  když jsme trávili léto u babičky na chalupě. 

Obecně se ale francouzská snídaně skládá z opečených toastů, ovocného džemu a másla. Jednoduše noční můra výživových poradců, co si budem povídat.

Francouzi neustále stávkují

Místní obyvatelé se sice brání, že podle průzkumu se prý mnohem víc stávek koná v nedaleké Itálii, ale o protesty tu vážně nouze není. Francouz se rád ozve, když se mu něco nelíbí. Což je poměrně často.

Francouzi milují bagety

Tak tady musím naprosto souhlasit. Bagetu dostanete ke každičkému jídlu, voňavá pakařství jsou na každém rohu a tahle křupavá noční můra všech bezlepkářů trčí z každé nákupní tašky. Bagety jsou zkrátka všude.

A nebyli by to Francouzi, kdyby bagetou nenazývali i všechny další dlouhé předměty. Une baguette používá bubeník při hraní, dirigent i naštvaný Pařížan, který chce rákoskou potrestat své neposlušné dítko.

Francouz je vždy elegantní

Ano i ne. Dost záleží na tom, jaké lidi za Francouze považujete. Pokud totiž počítáte i s bezdomovci, kterých je v Paříži požehnaně, obrázek se vám trochu změní. Když však přehlédnete všechny ty provizorní příbytky u nákupních center a spací pytle v metru, Francouze lze považovat za elegantní národ. Většinou jsou stylově oblečení a mají velmi dobré vychování. Což je jedna z věcí, kterou jsem si tu opravdu zamilovala.

Francouzi nenávidí Američany

Tohle je celkem citlivé téma. Jsou Francouzi, například jako moje zdejší belle maman, kteří vám na rovinu tahle slova přiznají. A s jistou porcí hrdosti navrch. Další to sice tak otevřeně nerozhlašují, ale v hloubi duše obyvatele Spojených států taky nemají moc v lásce. A já se jim vůbec nedivím. Veškeré francouzské kulturní zvyky jsou diametrálně odlišné od těch amerických. Ať už mluvíme o stolování, projevování emocí nebo oblékání. Francie a Amerika je zkrátka jako oheň a voda. Dva naprosto odlišné světy.

Francouzi rádi hrají pétanque

Nevím, jak moc je tahle hra u Francouzů oblíbená, ale rozhodně neupadla v zapomění. Když se půjdete projít do Lucemburských zahrad, uvidíte spoustu Francouzů, jak si užívají hod koulí, popíjejí víno a pořádají tradiční pique-nique. Se spoustou baget a sýra k tomu, samozřejmě.

Francouzi nikdy nemluví anglicky

Svět se vyvíjí a francouzská hrdost musí jít stranou. Nebudu vám tvrdit, že dobře, ale anglicky se alespoň v Paříži domluvíte takřka všude. A jelikož Francouze stojí učení cizích jazyků spoustu sebezapření a práce, rád se tím pochlubí. Dost často se mi tu stává, že i když začnu mluvit francouzsky, Pařížané mi naschvál odpovídají anglicky. Musí mi přeci ukázat, jak světoví vlastně jsou.

A na závěr mám pro vás ještě nekolik věcí které mě v Paříži překvapily. Z některých bychom si měli vzít příklad, další jsou spíš k politování....

Francouzi nikdy nejedí za pochodu.

Francouzi nepracují v kavárnách.

Francouzské farmářské trhy jsou předražené. A všechny bio obchůdky jakbysmet.

Nedělní oběd je zásadně v rodinném kruhu.

Ulice Paříže jsou plné bezdomovců. Ale celkem neškodných.

Francouzi v metru netelefonují ani si nehrají s telefonem. Vlastně ho ani nevytahují.

Ve Francii je na české poměry opravdu draho.

Může se vám stát, že za kávu zaplatíte víc, když si jí dáte na terásce, než když si ji objednáte v kavárně.

Francouzi jsou na svůj národ patřičně hrdí.

Sehnat ve Francii zdravější verzi pečiva je běh na dlouhou trať. A zaplatíte dvojnásobek.

Francouzi jsou skvěle vychovaní.

Abych to shrnula, Paříž mě baví čím dál tím víc. Život zde je ve spoustě věcí naprosto odlišný, ale většinou v tom pozitivním smyslu. Čas tady mě motivoval naučit se francouzsky ještě líp a dokážu si představit, že bych tu mohla někdy v budoucnu i žít. Tak uvidíme, kam mě osud zavede...

Jaký náte na Francouze názor vy? Dokážete si představit život v Paříži? Jaké je vaše město snů?

Au revoir,

Veronique

P.s.: Pokud se chcete pobavit, podívejte se na tohle video plné slavných francouzských klišé. Je tak krásně výstižné.

paříž tipy francouzi klišé francouzská