Paříž: Velký průvodce!


Kde v Paříži najít nejlepší kavárny, trendy bistra, utajené butiky a muzea? Co si zkrátka nemůžete nechat ujít? Sepsala jsem vám seznam mých nejoblíbenějších míst, která se šikovně schovávají před zraky turistů, ale mám pro vás ale i několik profláklejších tipů, které vás učarují. Tak popadněte mapu, tužku a jdeme na to!


paříž tipy průvodce co vidět kavárny muzea restaurace v paříži

Paris photo diary


Paříž. Město lásky, světel a tvrdohlavých Francouzů. Město, které mi za uplynulé dva týdny přirostlo k srdci a ukázalo mi jiný pohled na život. Město, kde mi ukápla nejedna slza a kde jsem zářila štěstím. Město, kam vás dnes vezmu a povím vám, co jsem tam vlastně dělala. Takže si teď pusťte nějaký kouzelný francouzský playlist, pohodlně se usaďte a jdeme na to!

V Paříži jsem byla sice už několikrát, ale tentokrát to bylo jiné. Nejela jsem sem vybavená průvodcem a seznamem památek. Nejela jsem do hotelu ani jsem si nepronajala byt přes Airbnb. Vydala jsem se úplně sama vstříc téhle evropské krásce, abych si zlepšila francouzštinu a poznala, jak se Francouzi radují ze života. A byla to zkušenost na celý život.

Přes Student Agency jsem si zařídila ubytování v hostitelské rodině a jazykový kurz na škole France Langue Paris. Bála jsem se. Byla jsem odkázaná jen sama na sebe a komunikace neprobíhala jinak než ve francouzštině. Občas pomohla mimika, jindy jsem to prostě vzdala. 

Ve škole jsem byla se studenty z celičkého světa a i mezi sebou jsme mluvili zásadně francouzsky. Jsem za to ale obrovsky vděčná. Kromě toho, že mě tyhle dva týdny neuvěřitelně posunuly v jazyce, měla jsem možnost seznámit se se spoustou lidí jiných kultur, zvyků a dozvědět se tak mnoho o světě. Nedokážu ani popsat, kolik předsudků jsem měla a jak moc mi to rozšířilo obzory.

Kapitola sama pro sebe byla moje belle maman. Bydlela jsem nedaleko Montmarte v kouzelném bytečku, který patřil postarší Pařížance. A tady si prosím představte Pařížanku v tom pravém slova smyslu. Za všech okolností elegantní, náušnice Chanel nesundávala ani když šla vynést odpadky, při uklízení se z rádia linula vážná hudba a stolování Američanů považovala za vrchol nevkusu. 

Co vám budu povídat, jako doma jsem se sice necítila, ale zkušenost je to k nezaplacení. 

Měla jsem to štěstí zažít zde Euro šílenství, které ovládlo celou Paříž (v Eiffelovce visel obří fotbalový míč a celé okolí bylo vyhrazené jako fan zone), zatančit si s pařížskými hasiči a slavit spolu s Francouzi Pád Bastily. Navštívila jsem nespočet kaváren, výstav, utajených butiků i muzeí, Disneyland a i když mi občas ukápla slza, neměnila bych.

A pokud jste do teď váhali, jestli se na nějaký jazykový kurz vydat, říkám jediné: jeďte! Je to nezapomenutelná zkušenost, která vám otevře oči. A to se týká i studia nebo práce v zahraničí. Jakýkoliv čas, kdy jste nuceni vystoupit ze své komfortní zóny a vzdát se pohodlí, vás posune zase o krok dál. 


The world is a book and those who do not travel read only one page. – Saint Augustine

Byli jste někdy na jazykovém kurzu? Máte zkušenost s prací nebo životem v zahraničí? Kdyby vás ještě cokoliv ohledně mého pobytu v Paříži zajímalo, napište mi do komentářů!

V příštím článku se s vámi podělím o spoustu tipů na kavárny, bistra, muzea a jedinečná místa, která v Paříži stojí za návštěvu. Tak honem pro letenky (já už mám na říjen koupenou), sledujte blog a vidíme se v Paříži!

A jestli by vám tahle nálož fotek byla málo, můžete mě sledovat i na Instagramu, kde jsem jako @veronikatazlerova.

Mějte se krásně,

Veronika

paříž tipy jazykový kurz student agency francouzština

Paris diary: Pray for Nice


Píše se ráno 15. červenece a já s hrůzou v očích pročítám zprávy. Atentát v Nice, přes osmdesát obětí a spousta dalších zraněných. Nemůžu tomu uvěřit. Předchozí noc jsme spolu se dalšími tisíci Francouzů oslavovali dobytí Bastily a kdybych si před pár měsíci vybrala školu v Nice, místo té v Paříži, mohlo být dnes všechno jinak.

Myslím však, že smutných řádků bylo napsáno už dost, a nechci v tom dnes pokračovat. Místo toho splním svůj původní záměr, který jsem měla ještě před tímto neštěstím. Chci vám ukázat, jak se Francouzi radují ze života, jak milují svou zemi a jak skvěle se umí bavit. Měla jsem to štěstí být v Paříži právě přes slavný Le 14 Juillet a prožít vše na vlastní kůži. A byl to zážitek na celý život.

Le 13 juillet

Je něco před devátou hodinou večer, slunce už pomalu zapadá a ulicemi Paříže se vinou dlouhatánské fronty lidí. V jedné z nich stojím i já a trochu skepticky si říkám, zda to mám vlastně zapotřebí. Bal des pompiers? Opravdu? V hlavě se mi míhají obrázky českých hasičských bálů, kroje, lidovka a pivo. Abych pravdu řekla, takhle si ideální večer v Paříži zrovna nepředstavuji...

Po hodině čekání se konečně dostáváme k ochrance a o pár minut později vcházíme do pulzující arény. Ve vzduchu duní repráky, stovky Pařížanů se nechávají unášet hudbou a hasičský DJ všechny vyzívá k tanci. Zvolání On y va!, Paris! a Vive la France! znějí ze všech koutů.

Upřímně, nikdy jsem o téhle tradici neslyšela. Den před velkým svátkem se v Paříži konají hasičské plesy, Bal des pompiers, které ale ani zdaleka nepřipomínají vesnickou tancovačku. Ve čtrnácti kasárnách po celém městě hasiči pořádají nezapomenutelné party. Obecně je hasičský sbor v Paříži dost oblíbený a, jak říká moje belle maman, jsou to takoví národní hrdinové.

A skvělí tanečníci, to vám můžu potvrdit.

Le 14 julliet

Po necelých pěti hodinách spánku se nějakým způsobem dostávám z postele a běžím na Avenue des Champs-Elysées. Než vůbec spatřím čepice vojáků v průvodu, už mě stihne ochranka třikrát zkontrolovat kabelku, dvakrát ošahat a zabavit mi láhev s vodou.

Kolem mě projíždějí vojenská auta, policie na koních, ale přes les selfiecticků vidím je stěží. No nic, slavné defilé k výročí pádu Bastily si můžu taky odškrtnout.

Večr přijímám pozvání k Eiffelovce. V půl desáté večer se má konat koncert klasické hudby a krátce před půlnocí nás čeká ohňostroj. Nechce se mi. Jsem opravdu unavená a když vidím ty davy, které se k symbolu Paříže ženou, raději bych skočila na první metro a jela domů.

Když vám teď ale píšu tyhle řádky, jsem zatraceně ráda, že mě přátelé přemluvili. To, co se stalo v noci 14. července, budu mít v srdci ještě pěkně dlouho.

Nebudu vám nic nalhávat, lidí přišly tisíce. Seděli jsme hlava na hlavě, ale vlastně mi to ani nevadilo. Francouzi se nestrkají, nepokřikují a nezabodávají vám lokty do žeber. Všichni si přišli poslechnout jedinečný orchestr a oslavit tento významný den společně. Není to nádhera?

Atmosféra té noci byla jedinečná. Opět mě naplnil ten nádherný pocit štěstí, že tu můžu být a užívat si každičký okamžik. Když pak ke konci všichni povstali a začali hrdě zpívat Marseillaisu, měla jsem husí kůži. V ten moment jsem se do Paříže nadobro zamilovala.

S úderem jedenácté hodiny započal ohňostroj. Nepřeháním, když řeknu, že krásnější jsem za svůj život neviděla. Během několika minut se Eiffelovka proměnila v operní pěvkyni, baletku i královnu celé Francie. Oblohu zdobila světla, parkem duněla hudba a já jen s otevřenou pusou sledovala tu nádheru. I teď, když vám o tom všem píšu a vzpomínám, projíždí mi mráz po těle.

Na video z konce koncertu a ohňostroje se můžete podívat tady.

Teď už jsem sice zpátky v Praze, ale posledních pár dní strávených v Paříži budu mít v srdci ještě pěkně dlouho... Doufám, že tragédie v Nice byla tou poslední a vše bude už jen lepší. 

Vive la France!

Veronika


Paris diary: 10 francouzských klišé


Jak podle vás vypadá typický Francouz? Je to zvláštní tvor, který nosí jen pruhovaná trika, červený šátek uvázaný kolem krku a na hlavě má elegantní baret? Jí výhradně žabí stehýnka, šneky a ústřice, které následně zapíjí vínem a šampaňským? Snídá tučné sýry a po celý den nosí v tašce dlouhou bílou bagetu? Volný čas netráví jinak, než hraním pétanque a stávkováním?

Ve většině máte jistě pravdu. Všechna tahle francouzská klišé mají něco do sebe, ale svět se mění a dokonce i Francouzi, i když velmi neradi, jsou nuceni se přispůsobit. Už nějakou dobu mám to štěstí být součástí každodenního života v Paříži a proto jsem se vám dnes rozhodla sepsat pár známých francouzských stereotypů a uvést je na pravou míru. Tak on y va!

Francouzi jsou namyšlení

Ve svém životě jsem se setkala s nepříjemným Francouzem jen párkrát. Ve většině případů jsou naopak nadmíru milí, ochotní a rádi vám pomůžou. Má to však jeden háček. Nemluvte anglicky. Jak už jsem psala v minulém článku, stačí jedno, dvě francouzská slovíčka, která vám otevřou dveře k francouzské duši. V opačném případě se dočkáte jen arogantního pohledu a účet vám na stole přistane ještě dřív než sklenka vína.

Francouzi jedí jen žáby, šneky a ústřice

Co se týče šneků, objednat si je můžete skoro v každé lepší restauraci. Měla jsem tu čest je ochutnat už víckrát, ale vážně mě neohromily natolik, abych je musela zařadit do svého jídelníčku. Ohledně žabích stehýnek a ústřic jsem trochu zdrženlivá. Stále jsem nenašla odvahu k jejich vyzkoušení, ale ani pro ně nemusíte ve Francii chodit daleko. Rozhodně však netvoří každodenní francouzskou stravu.

Francouz má vždy co říct

Je obecně známo, že Francouzi milují vysedávání v elegantních kavárnách, kde nad cigaretou a sklenkou vína rozebírají politickou situaci a důležité události ze světa. A je úplně jedno, že o daném tématu nic nevědí. Francouz má vždycky co říct. A jeho názor je samozřejmě naprosto opodstatněný.

Francouzi snídají jen croissanty

V dopoledních hodinách uvidíte Francouze vysedávat na teráskách jedné z mnoha boulangerie, kde si budou vychutnávat oblíbený croissant a kávu. Nic zvláštního. Když je ale budete chvíli pozorovat, možná vás překvapí, že si křupavý croissant namáčejí přímo v nápoji. Tak jako my,  když jsme trávili léto u babičky na chalupě. 

Obecně se ale francouzská snídaně skládá z opečených toastů, ovocného džemu a másla. Jednoduše noční můra výživových poradců, co si budem povídat.

Francouzi neustále stávkují

Místní obyvatelé se sice brání, že podle průzkumu se prý mnohem víc stávek koná v nedaleké Itálii, ale o protesty tu vážně nouze není. Francouz se rád ozve, když se mu něco nelíbí. Což je poměrně často.

Francouzi milují bagety

Tak tady musím naprosto souhlasit. Bagetu dostanete ke každičkému jídlu, voňavá pakařství jsou na každém rohu a tahle křupavá noční můra všech bezlepkářů trčí z každé nákupní tašky. Bagety jsou zkrátka všude.

A nebyli by to Francouzi, kdyby bagetou nenazývali i všechny další dlouhé předměty. Une baguette používá bubeník při hraní, dirigent i naštvaný Pařížan, který chce rákoskou potrestat své neposlušné dítko.

Francouz je vždy elegantní

Ano i ne. Dost záleží na tom, jaké lidi za Francouze považujete. Pokud totiž počítáte i s bezdomovci, kterých je v Paříži požehnaně, obrázek se vám trochu změní. Když však přehlédnete všechny ty provizorní příbytky u nákupních center a spací pytle v metru, Francouze lze považovat za elegantní národ. Většinou jsou stylově oblečení a mají velmi dobré vychování. Což je jedna z věcí, kterou jsem si tu opravdu zamilovala.

Francouzi nenávidí Američany

Tohle je celkem citlivé téma. Jsou Francouzi, například jako moje zdejší belle maman, kteří vám na rovinu tahle slova přiznají. A s jistou porcí hrdosti navrch. Další to sice tak otevřeně nerozhlašují, ale v hloubi duše obyvatele Spojených států taky nemají moc v lásce. A já se jim vůbec nedivím. Veškeré francouzské kulturní zvyky jsou diametrálně odlišné od těch amerických. Ať už mluvíme o stolování, projevování emocí nebo oblékání. Francie a Amerika je zkrátka jako oheň a voda. Dva naprosto odlišné světy.

Francouzi rádi hrají pétanque

Nevím, jak moc je tahle hra u Francouzů oblíbená, ale rozhodně neupadla v zapomění. Když se půjdete projít do Lucemburských zahrad, uvidíte spoustu Francouzů, jak si užívají hod koulí, popíjejí víno a pořádají tradiční pique-nique. Se spoustou baget a sýra k tomu, samozřejmě.

Francouzi nikdy nemluví anglicky

Svět se vyvíjí a francouzská hrdost musí jít stranou. Nebudu vám tvrdit, že dobře, ale anglicky se alespoň v Paříži domluvíte takřka všude. A jelikož Francouze stojí učení cizích jazyků spoustu sebezapření a práce, rád se tím pochlubí. Dost často se mi tu stává, že i když začnu mluvit francouzsky, Pařížané mi naschvál odpovídají anglicky. Musí mi přeci ukázat, jak světoví vlastně jsou.

A na závěr mám pro vás ještě nekolik věcí které mě v Paříži překvapily. Z některých bychom si měli vzít příklad, další jsou spíš k politování....

Francouzi nikdy nejedí za pochodu.

Francouzi nepracují v kavárnách.

Francouzské farmářské trhy jsou předražené. A všechny bio obchůdky jakbysmet.

Nedělní oběd je zásadně v rodinném kruhu.

Ulice Paříže jsou plné bezdomovců. Ale celkem neškodných.

Francouzi v metru netelefonují ani si nehrají s telefonem. Vlastně ho ani nevytahují.

Ve Francii je na české poměry opravdu draho.

Může se vám stát, že za kávu zaplatíte víc, když si jí dáte na terásce, než když si ji objednáte v kavárně.

Francouzi jsou na svůj národ patřičně hrdí.

Sehnat ve Francii zdravější verzi pečiva je běh na dlouhou trať. A zaplatíte dvojnásobek.

Francouzi jsou skvěle vychovaní.

Abych to shrnula, Paříž mě baví čím dál tím víc. Život zde je ve spoustě věcí naprosto odlišný, ale většinou v tom pozitivním smyslu. Čas tady mě motivoval naučit se francouzsky ještě líp a dokážu si představit, že bych tu mohla někdy v budoucnu i žít. Tak uvidíme, kam mě osud zavede...

Jaký náte na Francouze názor vy? Dokážete si představit život v Paříži? Jaké je vaše město snů?

Au revoir,

Veronique

P.s.: Pokud se chcete pobavit, podívejte se na tohle video plné slavných francouzských klišé. Je tak krásně výstižné.

paříž tipy francouzi klišé francouzská

Paris diary: Vítejte v Disneylandu!


Zapomeňte teď na chvíli na Eiffelovku, obrovská kola voňavých sýrů, Champs-Élysées, perfektní vína, dlouhatánské zakroucené kníry, hlemýždě i žabí stehýnka. Zkrátka vypusťte z hlavy všechna ta známá klišé, neboť vás dnes vezmu na jedno dokonale nefrancouzské místo. Opustíme totiž Paříž a vydáme se spolu do světa plného radosti, veselé hudby, tance a štěstí. Do světa pohádek. Protože, co může být méně francouzského, než právě slavný Disneyland?

Je nedělní ráno a budík neúprosně křičí na všechny strany. Po dost náročném týdnu plném lekcí francouzštiny, dlouhatánských procházkách a ještě delších večerech strávených na břehu Seiny, se mi vůbec, ale opravdu vůbec, nechce opustit mé malé postelové království. 

V polospánku balím tašku, foťák a po vzoru Francouzek si nasazuji tmavé sluneční brýle, které alespoň trochu zamaskují probdělé hodiny, a vyrážím na Champs-Élysées, kde mám smluvené un rendez-vous. Za pár minut už sedíme ve vlaku a s potutelným úsměvem na tváři se řítíme do velkého dětského snu jménem Disneyland. 

S otevřenou pusou procházím zámkem, všude kolem mě zní hudba, míjím Popelku s princem, z loďky, která nás veze doslova z pohádky do pohádky, vidím mávat mého milovaného Méďu Pů a vzápětí už sedím v sedle plastového oře a točím se na obřím kolotoči. 

Kolem mě prochází spousta malých princezen v Disney šatičkách a když vidím tu jiskru v jejich dětských očích, musím se usmívat. Tohle je zkrátka sen. 

Pařížský Disneyland je rozdělen na pět magických území, každé má něco do sebe, ale mně se stejně nejvíc líbí romantický Fantasyland.  Je opravdový zážitek obědvat ve společnosti princezen. Moc často takovou příležitost nemívám, co vám budu povídat.

Odpoledne přecházíme do druhého parku, který nese název Walt Disney Studios. Doslova běžíme na jedno představení, ke kterému jsem ze začátku trochu skeptická. Po tom, co ale uslyším zavrčet motor a spatřím kaskadéra na motorce, měním názor.

Ve vzduchu je cítit směs benzínu a kouře, na pódiu skáčou auta i motorky, občas někdo hoří a mně se tají dech. Moderátoři ukazují tajné filmové triky a z celého představení dělají parádní show.

Ke konci dne ještě navštívíme mou oblíbenou pohádku Ratatouille a za zvuků francouzské hudby probíháme kuchyní přesně tak, jako slavný krysí kuchař, a pomalu se vyčerpaní vydáváme na cestu domů. 

Člověk by nevěřil, jak dokáže být takový den v pohádce osvobozující. V Disneylandu zapomenete na všechny problémy a starosti. Probudíte v sobě zase to malé dítě, které si chce hrát, objevovat a radovat se ze života. A je to opravdu krásný pocit.

Tak jak se vám výlet do pohádky líbil? Byli jste někdy na podobném místě?

Veronika

Chystáte se do Disneylandu?

Na závěr mám pro vás ještě trochu praktických informací, které by se vám mohly hodit, pokud se tenhle francouzský ráj rozhodnete navštívit. Z centra Paříže se do Disneylandu dostanete za necelých osm euro vlakem RER A, kterým dojedete až na konečnou stanici Marne-la-Vallée. Není na škodu si koupit vstupenky předem, abyste se tak vyhnuli dlouhým frontám. Jak jsem již psala, najdete zde rovnou dva parky, Disneyland a Disney Studios, a lístky si můžete koupit do každého zvlášť, nebo za zvýhodněnou cenu do obou. Taky se připravte, že na nejlepší atrakce si holt budete muset počkat, ale stojí za to. Šťastnou cestu!


disneyland paris disney world tipy paříž

Paris diary: Jak se žije v Paříži?



Co se vám vybaví, když se řekne Paříž? Eiffelovka? Louvre? Barety a pruhovaná trička? Teroristi?

Určitě máte pravdu. Všechno tohle k této francouzské metropoli neodmyslitelně patří. Jenže Paříž není jen taková, jako ji vidíme v romantických filmech. Je to město jako každé jiné, které si však stále zachovává své neodmyslitelné kouzlo.


Kdybych měla město světel nazvat jediným slovem, znělo by tvrdohlavá. Nemyslím to ale vůbec špatně. Pařížani jsou prostě sví, milují všechny své tradice a jediný správný pohled na život je ten jejich. O tom přeci nemůže být pochyb. 

Dnes jsem se vám rozhodla sepsat pár postřehů ze života v Paříži, které se vám při návštěvě města lásky budou hodit. A pokud se sem v nejbližší době nechystáte, věřím, že vás alespoň pobavím.

Důležitost Bonjour

Vždycky, vždycky, vždycky řekněte Bonjour. U nás si moc často pěkný den nepřejeme a už vůbec ne s úplně cizími lidmi, ale v Paříži se vám to může pěkně vymstít. To magické slovíčko je totiž tajný klíč k francouské duši. Pokud nedejbože v obchodě či na ulici před otázkou opomenete pozdravit, automaticky si vás Pařížan zařadí do kategorie nevychovanálůzasekterounebuduztrácetčas a mražené borůvky nebo Louvre si budete muset najít sami. 

Fronta? To se mě netýká.

Pařížani zastávají názor, že čekání v řadě je jen pro podřadné turisty a proto je přeci naprosto samozřejmé, že Francouz má vždy přednost. A pokud nemáte dost kuráže zahrát si na místního obyvatele, vyplatí se to respektovat. Z vlastní zkušenosti ale musím říct, že tvářit se jako rodilá Pařížanka je celkem zábava. A ušetří vám to dost času.

Kam všichni zmizeli?

Je začátek července a po polovině obyvatel není ani památky. Jak mi sdělila moje belle maman, jakmile školní zvonek oznámí prázdniny, většina Pařížanů sbalí celou rodinu a odjede odpočívat na svá venkovská sídla v Provence či Champagne. Popíjejí šampaňské, běhají v levandulových polích a pořádají dlouhé obědy, které se často protáhnou až do večera. 

Sans gluten? C’est quoi?

Bezlepkový trend ovládl snad celý vyspělý svět, ale Paříž nezdolal. Možná na tom mají zásluhu právě ty dlouhatánské bílé bagety, které by mohli Francouzi používat místo meče, ale tady se zkrátka svého tradičního pečiva nevzdají. Bagetu tu dostanete úplné ke všemu. Každou něděli uvidíte před pekařstvím dlouhou frontu Pařížanek, které nakupují na rodinný oběd, a dokonce i v nových podnicích a kavárnách třetí vlny vám ještě před jídlem přinesou košík plný těch voňavých a křupavých krajíčků.

Francouzská logika: 15 dní = dva týdny

Opravdu. Neřeknu vám proč, ale patnáct dní jsou pro Francouze dva týdny. 

Chcete do politiky? Tak hlavně žádný úsměv!

Francouzi zastávají názor, že úsměv od ucha k uchu je jen pro bláznivé Američany. Seriózní homme politique se může usmívat jen trochu. Aby se neřeklo. Nevěříte? Tak přesně tohle se prý učí v prestižní škole pro budoucí francouzské politiky.

Mohla bych vám tu psát ještě o spoustě dalších divností, ale znáte mě. Typickým pařížským podnikům se trochu vyhýbám a v trendy bistrech a espresso barech potkávám trochu jinou skupinu lidí, tak by můj názor nebyl úplně objektivní. 

Třeba právě teď sedím v krásném café Fragments Paris, popíjím filtrovanou kávu a za barem stojí tři potetovaní baristé. Takhle asi nevypadají pařížské kavárničky ve filmech, co? 

Nicméně, jak už jsem psala, Paříž je jen další evropské město. Není to jiný svět, izolovaná bublinka plná rudých růží a dokonce není ani černobílá, jak je tomu na většině plakátů. 

Pokud ale chcete najít tu mladou část plnou designových obchůdků, dobrých kaváren a bister, musíte trochu hledat. Francouzi ještě stále nepřijali fakt, že inspirace zvenčí není nic špatného a že co funguje jinde, může i tady.

Paříž je zkrátka jako malé dítě, které si na všechno musí přijít samo. Stejně jako její obyvatelé. 

Když jsem tu teď sama, mám spoustu času přemýšlet, pozorovat každičkou maličkost a snáz se zapovídám s úplně cizími lidmi. Nejlépe v kavárnách. S baristy. Kafe totiž spojuje, já to říkám pořád. 

No a pokud se chcete procházet pařížskými uličkami se mnou, můžete mě sledovat i na Instagramu, kde jsem jako @veronikatazlerova.

Mějte se krásně a jestli máte taky nějaké postřehy ohledně způsobu života lidí z celého světa, napište mi do komentářů!

Veronika

P.s.: Včera jsem se šla jen tak projít a nakonec se z toho vyklubal výstup na Montmartre a dechberoucí výhled ze střechy Sacré Coeur. Tomu říkám fajn večer!

P.p.s.: A když jsem dnes ráno vyrazila do školy dřív, využila jsem chvilku a zaskočila jsem se podívat do Notre Dame, který se tyčí hned vedle. Tohle je sen.



Paris diary: Jak to všechno začalo


Neděle. Aéroport Paris-Charles de Gaulle. Dvě hodiny odpoledne. Déšť.

Tak jsem zase v Paříži. Sama. Tentokrát mě nevítají sluneční paprsky a ani na mě nikdo nečeká s mým jménem napsaným na cedulce. Nervózně si vyzvedám kufr, který váží pomalu víc než já, a vydávám se k vlakovému nádraží. 

Skupinka Čechů, kteří se mnou letěli z Prahy, mě následuje v domění, že se vyznám a vím, jak se nejlépe dostat do centra. Omyl. Sice na sobě nedám nic znát, ale uvnitř si snažím rozpomenout na všechny francouzské výrazy, díky kterým nezaplatím za jízdenky majland jako posledně. Povedlo se. 

Sedím ve vlaku směr Gare du Nord, pozoruji z okýnka prapodivná pařížská předměstí a jejich ještě zvláštnější obyvatele a nějak si stále neuvědomuji, že jsem opravdu tady. V Paříži. Ve městě lásky, muzeí, pouličních šansoniéru a dlouhých bílých baget, kterými by se dal hrát i baseball.

Zasněně hledím na měnící se krajinu a je mi trochu smutno. Pak ale z ničeho nic uslyším zvuk harmoniky. Hudba je pořád silnější, až konečně spatřím potulného muzikanta, který obchází cestující a směňuje známé melodie za eura. Objevuje se mi úsměv na tváři a konečně mi to dochází... opravdu jsem tu!

Muzikanti v metru jsou pro Paříž tak typičtí jako chodníky přeplněné malinkými stolečky a všudypřítomné boulangerie, odkud vane ta nádherná vůně čerstvě upečeného chleba. Vrací se mi všechny vzpomínky, které na tohle kouzelné město mám a přemýšlím, jak naložím s těmi dvěma týdny, které mě čekají!

Déšť nedéšť, vystupuji v centru Paříže a vyrážím nadšeně do mého dočasného domova. O pár chvil později se vracím (špatný směr) a znovu (už méně nadšeně) jdu poznat svou francouzskou belle maman

Chtěla jsem si ještě zaskočit na oběd, ale kavárna, kde jsem chtěla oficiálně započít tohle dobrodružství, měla bohužel zavřeno. Nedaleko jsem však objevila skryté bistro Bol Porridge Bar, které mi návštěvu vynahradilo se vším všudy.

O něco později už nervózně stojím před velkými červenými dveřmi a nesměle tisknu zvonek. Netuším, zda se mi před očima rozprostře minimalistický palác, kůlnička na dříví, nebo obyčejná garsonka. Nevím, jestli nás bude v bytě bydlet pět nebo padesát. Jestli bude moje francouzská maminka připomínat Ježibabu (jak tomu bylo loni v Dublinu), nebo hodnou vílu z Popelky. Netuším nic.

Jak tomu tak bývá, měla jsem v hlavě jen ty nejhorší scénáře. Nechtěla jsem být zklamaná, proto jsem radši moc neočekávala. O to víc mi vše, co přišlo po otevření těch kouzelných dveří, vyrazilo dech.

Ocitla jsem se v malém dvoupatrovém bytečku, na stěnách viseli malované obrázky, na dřevěných policích byly vyskládány štosy knih a můj pokojík připomínal roztomilý obchod se starožitnostmi. 

A právě z tohohle malého království vám teď píšu. Jsem první den v Paříži, bydlím u postarší francouzské madame a mám před sebou dva týdny plné francouzštiny, vysedávání v kavárnách, běhání v Boulogneském lesíku a poznávání lidí z celičkého světa. 

A vás chci vzít samozřejmě s sebou.

Dnešek byl vesměs cestovní, ale neodpustila jsem si večerní procházku kolem Louvre, Jardin de Tuileries a chvilku poslouchala operu, která se odehrávala přímo na ulici. Před kostelem. Jen tak. Není to fajn?

Zítra mě čeká první školní den (to zní krásně, co?) a v následujících dnech spolu  zajdeme do spousty kaváren, bister, malých obchůdků i rozkvetlých zahrad, souhlasíte?  
Nevím, kolik budu mít času na psaní, ale jestli chcete být stále v obraze, sledujte mě na Instagramu @veronikatazlerova, kde s vámi budu sdílet každičký kouzelný okamžik.

Mějte se nádherně a pokud máte tipy na nějaká pěkná místa, která v Paříži navštívit, napište mi do komentářů!

Veronika

P.s.: Nebudu vám lhát. Tuhle fotku jsem pořídila už při mé poslední návštěvě Paříže, ale zrovna jsem ji upravovala pro článek do Cosmopolitanu, tak jsem neodolala.

P.p.s.: Budu v srpnovém Cosmopolitanu, tak všichni hezky do trafiky, vystřihnout a nalepit nad postel! 

paříž tipy co vidět

Amsterdam diary: Day 3


Třetí amsterdamský ráno jsme už deset minut před otevíračkou netrpělivě postávaly před hravou kavárnou Coffee Bru, rychle jsme vypily perfektní filtr a coconut matcha latte a doslova jsme utíkaly na nedělní lekci jógy. Nebojte, čtete správně. Celkem jsme tím zaskočily i naší Airbnb hostitelku Giannu;

Tourists here usually go to the coffee shops, sex shops... but yoga?

Nicméně, v deset hodin jsem už nervózně vzdávala pozdrav slunci a v džínech (to nejpružnější, co jsem s sebou měla) jsem se snažila o dokonalého psa hlavou dolů. Mile mě překvapilo, že lekce byla v angličtině a za patnáct euro jsme měly v ceně i perfektní raw snídani. Dopoledne jsme tedy strávily v moc milém podniku YAY Health Store & More, kde kromě krásného posezení a výborného jídla najdete i malý obchůdek. Celé místo má zkrátka jedinečnou a uklidňující atmosféru.

Odtud naše kroky vedly do utajených De Hallen Amsterdam, kde právě probíhal market zajímavých designérů. Neodolaly jsme roztomilým krytům na telefon a doslova mě učaroval Local Goods Store plný originálních doplňků do bytu, oblečení i knih. Tady na turisty vážně nenarazíte.

V halách zároveň najdete i street food část, kde můžete ochutnat ústřice, holandské speciality (dle místních není o co stát), ale i asijské, indické i americké dobroty. Burger, makronka, sushi, açai bowl... na co máte zrovna chuť?

Jelikož jsme snídaly dost pozdě, s velkým sebezapřením jsme si všechno jen prohlédly a pokračovaly v cestě k našemu svatému grálu - White Label Coffee. Tahle pražírna je totiž v kávovém světě nemalý pojem a bez její návštěvy bych odjet prostě nemohla. O to větší jsem měla radost, když jsme dorazily zrovna v době pražení. Celou místností voněl čerstvě upečený chléb (přesně tak totiž káva při pražení voní), vychutnávala jsem si šálek toho milovaného elixíru síly a pozorovala velkou koncentraci amsterdamských hipsterů, která tu s Macbooky obsadila téměř všechna místa.

Když jsme došly naplnění, začaly jsme směřovat zpátky do centra. S úděsem jsme minuly nekonečnou frontu k Domu Anny Frankové a přes okouzlující kanály došly až do perfektního salátového baru SLA. Tady si můžete namíchat salát dle vašich snů, nebo si vybrat nějakou perfektně vyladěnou kombinaci. SLA bych nazvala takovým salátovým nebem a to i co se týče interiéru. Po Amsterdamu jich najdete víc, tak sem rozhodně zaskočte.

Hned v centru najdete i krásné Tulip Museum, kde jsme za symbolická tři eura odbivovaly krásu a historii těchto pestrobarevných rostlin. Věděli jste třeba, že pro muslimy byl tulipán nejsvatější květinou a slovo Laleh (v turečtině tulipán) se skládá ze stejných písmen jako Allah? Tak teď už to víte a můžete konečně klidně spát.

Abychom měly naší procházku křížem krážem Amsterdamem kompletní, rozhodly jsme se prozkoumat i neznámou oblast za nádražím. Tam se rozkládá krásná vesnička s atmosférou námořnické čtvrti. Lodě, dřevěné lavičky obrostlé květinami a místní obyvatelé vysedávající před svými domy dávají dohromady opravdu kouzelný obrázek.

Když už slunce začalo pomalu zapadat, kolem nádherné budovy Amsterdam Centraal a šikmé terasy Nema jsme se vydaly vstříc poslední noci v našem amsterdamském království.

Další den nas čekala už jen cesta domů, takže tímto moje povídání končí. V tomhle jedinečném městě jsme strávily nádherný čas a moc ráda se někdy v budoucnu vrátím. Amsterdam je totiž, se svými kanály, cyklisty i pověstnými coffee shopy, město jako žádné jiné. 

Na závěr mám pro vás ještě dva weby, které si před cestou do téhle holandské metropole určitě prohlédněte. První je lokální blog Awesomeamsterdam a pokud se vyhýbáte turistickým podnikům a raději vysedáváte v zapadlých kavárnách s nádherným interiérem a výbornou kávou, bude se vám hodit tahle coffee mapa.

Tak doufám, že jsem na vás přenesla alespoň kousíček té nezapomenutelné atmosféry, ale tímhle naše společné cesty ještě nekončí! Zítra totiž odlétám na čtrnáct dní na školu do Paříže a vás vezmu samozřejmě s sebou!

Mějte se krásně,

Veronika

amsterdam co vidět tipy

Amsterdam diary: Day 2


Crrrr! V šest třicet mě budík vytrhne z krásného snu, kde jsem v záři slunečních parpsků pobíhala mezi kouzelnými loďkami, trhala voňavé tulipány a vychutnávala si každičký okamžik strávený na tom našem krásném světě. Chvíli ospale mžourám očima a náhle mi to konečně dojde; tohle přece není sen, ale život!

Druhý den ráno jsme měly naplánovanou další roztomilou kavárnu, ale, jak se ukázalo, internet není vševědoucí, a tak volba padla opět na nedaleké Coffee & Coconuts. Abychom našich vytipovaných podniků stihly co nejvíc, na snídani jsme pak zvolily kouzelné bistro The Meets. Mohla bych tu básnit o açai bowl nebo parádním avokádu, ale nejmilejší vzpomínku mám hlavně na sympatického majitele, který si k nám s úsměvem přisedl a věnoval nám nejedno milé slovo.

Možná si říkáte, že jsem blázen, ale přesně tyhle nezávazné small talks mám na cestování tak ráda. A nikdy nikdy nikdy si s nikým nepopovídám v turistických hrůzopodnicích. Miluju objevování měst skrze zapadlé obchůdky, kavárny a bistra, kde potkáte hlavně místní a máte tak možnost dozvědět se spoustu dalších tipů a informací, které v žádném průvodci nenajdete.

Na dvanáct hodin odpoledne jsme měly už z Prahy koupenou City Tour v Mike's Bike, tak jsme pomalu vyrazily do centra. Cestou jsme nemohly jen chladně minout slavnou kavárnu Scandinavian Embassy, tak jsme si alespoň vzaly kávu s sebou a začaly sbírat odvahu vyrazit do amsterdamského silničního provozu.

Abyste celou situaci mohly prožít se mnou, v následujících řádcích vám podám takovou malou reportáž. Tak nasadit helmy (vlastně ne, tady je nikdo nenosí) a vyrážíme!

Stojíme v půjčovně kol - náš průvodce se jmenuje Diego - má dlouhé vlasy a kolo ověšené plyšovými květinami - vyrážíme do ulic! - první křižovatka - žiju! - zastavujeme se u kostela a Diego nám vykládá o historii drog a prostituce - málem jsem srazila turistu - nejsem jediná - kochám se a málem jsem ztratila celou skupinu - změna stavu - celá skupina ztratila Diega - našel nás - kolem mě sviští auta, motorky, kola a tramvaj - tramvaj! - crrrrrrr! - žiju! - a všichni ostatní taky! - Diego vytahuje bublifuk - začíná pršet - nasazujeme pláštěnky a po ulici se bezhlavě řítí banda modrých skřítků - zastavujeme a vracíme kola - byla to paráda!

Celá tour trvala něco přes tři hodiny a rozhodně ji doporučuji všem, co chtějí poznat hlavní památky, něco málo se dozvědět a hlavně zažít Amsterdam na kole. Fakt to stojí za to.

Odpoledne jsme zašly na pozdní oběd do originální kavárny Filter, která, jak mi jedna slečna napsala na Instagramu, prý každé tři měsíce mění design. 

Počasí se k večeru opět začalo umoudřovat a tak jsme šly opět obdivovat nádheru romantických kanálů, procházely jsme se malebnými uličkami a nasávaly tu kouzelnou atmosféru. A i když jsem nákupy opravdu neměla v plánu, neodolala jsem milovaným Urban Outfitters a odnesla si alespoň jeden top.

Když už i slunce ukončilo svou cestu, vrátily jsme se plné zážitků, emocí a štěstí zpátky do našeho amsterdamského bytu, abychom načerpaly síly na další nezapomenutelný den. 

Když vám teď zpětně píšu tyhle řádky, začínám si uvědomovat, jaké štěstí mám. Cestování je zkrátka ta nejlepší investice a zaručený recept na štěstí. Stačí si sbalit svých pět švestek, využít tipy ze článku Jak na levné cestování? a vyrazit do světa!

Jak se vám zatím v Amsterdamu líbí? Nalákala jsem vás alespoň trošičku? A kam se v létě chystáte vy? 

Veronika

amsterdam tipy co vidět

Amsterdam diary: Day 1


Nemůžu tomu uvěřit. Chvíli stojím s pusou dokořán a pozoruji tu nádheru, kterou jsem doteď znala jen z cestovatelských blogů a Instagramu. Opravdu jsem tu. Před očima se mi objevují ty kouzelné kanály, nádherné domy a kolem mě sviští jeden cyklista za druhým. V zádech mám mohutnou budovu nádraží Amsterdam Centraal a s úsměvem na tváři vyrážíme do našeho amsterdamského bytu poznat hostitelku Giannu.

Rozhodly jsme se prochodit celé město pěšky a peníze radši využít jinak, proto nám cesta zabrala poměrně dost času. V podvečer jsme už díky tajné číselné kombinaci odemkáme skrytý sejf, nacházíme svazek klíčů (Airbnb je někdy vážně originální) a bez zbytečného zdržování házíme kufry na pokoj.

O pár chvil později už sedíme v nedaleké kavárně Bedfort - Stuyvesant, píšu první pohled, pozoruji život v ulicích a usmívám se od ucha k uchu. Interiér podniku je sice nádherný, ale raději jsme zvolily posezení venku, abychom nasály tu pravou atmosféru města.

Zanedlouho už cupitáme skrz krásný Oosterpark, obdivujeme jedinečnou architekturu, chytáme bronz a když už nám pořádně vyhládne, zapadáme do nezapomenutelného Coffee & Coconuts. Nevím, zda mám víc vychválit vzdušný interiér, moc milou obsluhu, nebo dokonalé jídlo, ale tohle je prostě ráj na zemi.

Chtěla bych napsat, že ulice už kolem desáté zahalila tma, ale k našemu překvapení tu slunce zapadá mnohem později. Nicméně, s příchodem české noci se vydáváme vstříc slavnému Red Light District. Nebudu vám nic nalhávat, ale při pohledu na slečny (i cosi svázaného připomínajícího ženu) ve vitrínách, mě opravdu zamrazilo.

V mírném opojení zdejší pulzující atmosférou jsme se ještě rozhodly zajít do Sex Muzea (vstupné čtyři eura, no neberte to!) a musím říct, že takhle jsem se dlouho nezasmála. Nicméně, pokud jste slabší povahy, raději si za ty peníze kupte kafe. Domů jsme dorazily něco před půlnocí a jelikož jsme toho měly v plánu ještě opravdu hodně, bez většího rozmýšlení jsme se odebraly do říše snů. 

Naše amsterdamský dobrodružství začalo parádně a už se nemůžu dočkat, až vás provedu všemi těmi malebnými uličkami, romantickými kanály a všemi krásami, které tohle jedinečné město nabízí. Mám pro vás přichystané ještě další dva články, tak sledujte blog, ať vám nic neunikne!

A co vy? Byli jste v Amsterdamu? Jak se vám tohle kouzelné město líbí?

Mějte se nádherně a užívejte léta!

Veronika